Když se dva přes oceán perou E
V zájmu ekonomiky USA i EU by bylo zavedení svobodného obchodu na celém Západu
xistuje málo oblastí, ve kterých se ekonomové shodnou tak dobře jako v otázce mezinárodního obchodu. Podle výzkumu Amerického institutu pro ekonomický výzkum z roku 2009 souhlasilo 83 procent dotázaných s názorem, že USA by měly odstranit zbývající cla a další bariéry obchodu. Pouze 10 procent bylo proti. Podle novějšího výzkumu citovaného časopisem Forbes na sklonku roku 2016 bylo proti clům dokonce 93 procent ekonomů.
Podpora svobodného obchodu má v rámci ekonomické profese solidní tradici, která sahá až k Adamu Smithovi a Davidu Ricardovi. Ostatně prezidentu Trumpovi trvalo poměrně dlouho, než našel ekonomického poradce, který by alespoň částečně sdílel jeho názor, že „obchodní válka se dá snadno vyhrát“.
Kámen úrazu – citlivá odvětví Nicméně spor o cla s Evropskou unií a s Čínou je dnes faktem navzdory všem teoriím. Věnujme nejprve pozornost Evropské unii. Jakožto země bez vnějších hranic máme sklony vnímat EU jako záruku svobodného obchodu. Jenomže věci nejsou tak jednoduché. EU dodržuje zásady liberálního zahraničního obchodu jen uvnitř – protože tento obchod vlastně ani nepovažuje za zahraniční. Mimo hranice EU je to jinak.
Profesor Kevin Dowd z univerzity v britském Durhamu uvádí, že EU praktikuje celkem 12 651 položek dovozních cel, převážně v oblasti potravin. (Číslo se vztahuje k září roku 2017.) Příležitostně se evropská dovozní cla diskutují v souvislosti s rozvojovou pomocí, neboť jejich odstranění by patrně bylo nejlepší formou pomoci vůbec. Typický příklad: EU nezatěžuje dovozním clem kakaové boby jako surovinu; kakaový prášek bez přidaného cukru však podléhá 7,7procentnímu clu, čokoláda 15procentnímu clu. (Pro zajímavost: USA zatěžuje dovoz čokolády clem ve výši 52,8 centu za kilogram. Odkud se vzalo „přesné“číslo 52,8? Kdoví.)
Evropané se tedy chovají maličko pokrytecky, když dělají z Trumpovy Ameriky démonického nepřítele obchodu. Trump sice chápe mezinárodní obchod optikou primitivního merkantilismu (když vyvážíme, je to dobře, když dovážíme, je to špatně), ale víceméně se nechová podstatně jinak než EU.
Prezident Trump navíc v létě roku 2018 předložil Evropské unii mimořádnou nabídku: zrušit všechna vzájemná cla a další jiné než celní obchodní bariéry. V reakci na tuto nabídku Jean-Claude Juncker vyjádřil ochotu spolupracovat na odstranění obchodních překážek, avšak následný vývoj nebyl příznivý. Proč: kamenem úrazu jsou některá citlivá odvětví, zejména automobilový průmysl, hutnictví ocele a hliníkových slitin, a samozřejmě i tradičně sporná odvětví jako potravinářství a zemědělství. Roli hraje i zemní plyn, kde USA soutěží o lukrativní evropský trh s Ruskem.
Věnujme pozornost automobilovému průmyslu, který je mimořádně důležitý pro Německo a také pro českou ekonomiku. Dovozy automobilů z EU představují více než třetinu z celkových amerických dovozů aut. Jen samotné Německo prodalo v USA půl milionu automobilů v roce 2017. Podle Asociace německých komor průmyslu a obchodu by evropský ekonomický růst utrpěl ztrátu 0,1 procentního bodu ročně v případě celní války. Německý hospodářský růst by byl o 0,2 procentního bodu ročně nižší, což je v případě této země již nezanedbatelný zásah. Jak by patrně reagovala česká ekonomika jakožto subdodavatel s nízkými ziskovými maržemi, není těžké odhadnout: velmi nepříznivě.
Na druhé straně stojí za pozornost, že americký automobilový průmysl nijak výrazně nepodporuje myšlenku zvýšení dovozních cel na evropská auta. Příčinou jsou zejména velké investice amerických automobilek v Evropě (a naopak) a také úzká dodavatelsko-odběratelská spolupráce. Továrny vlastněné evropskými automobilkami (zejména BMW a Mercedes-Benz) ve státech South Carolina, Mississippi a Tennessee obstarávají čtvrtinu americké automobilové produkce.
Evropané se chovají maličko pokrytecky, když dělají z Trumpovy Ameriky démonického nepřítele obchodu
Predátorské praktiky Číny
V zájmu ekonomiky USA i členských států Evropské unie by bylo poslechnout stovky let staré rady Adama Smithe a Davida Ricarda a zavést v rámci celého západního světa skutečně svobodný obchod, který by byl oproštěn od malicherností a dílčích zájmů různých lobbistů. Ještě lépe by bylo rozšířit volný obchod i na chudé země, kterým by tento čin pomohl mnohem více než všechny dotace.
Nejasnou otázkou zůstává Čína a její predátorské praktiky v obchodě a ve zneužívání intelektuálního vlastnictví. Totalitní stát praktikující gigantické dotace navíc nelze považovat za tržní ekonomiku. Západní společnosti čelící dotované čínské konkurenci skutečně nejsou v postavení férové soutěže, jakou analyzovali Smith a Ricardo. Žádný ekonomický teoretik nepočítal s existencí miliardové ekonomiky, která částečně funguje tržně, avšak jejíž politika – včetně té obchodní – je ryze totalitní.
Možná že v tomto směru by USA a EU měly spojit síly spíše než se vzájemně ničit. Neboť když se dva perou, třetí se směje.