Sprosté slovo mravy
Ústavní soud zasahuje tam, kde stát selhává
Je to zvláštní věc. Česko se po roce 1989 vyhnulo mnoha problémům, které sužují svobodné západní společnosti. Nikoli dokonalou, přesto relativně promyšlenou (proti)drogovou politikou zabránilo jak přeplněným věznicím za cigaretu marihuany, tak – zejména – epidemii AIDS. Poměrně restriktivní, přesto promyšlenou imigrační politikou vpouštělo do země cizince (každý desátý pracující není Čech), ale nedovolilo vznik cizineckých lokalit, kde by české právo platilo jen na papíře. V jedné věci jsme se však sami rozhodli si ublížit: šílenou politikou vzniku a vymáhání dluhů. Bohudíky se v jednom takovém případě do situace vložil Ústavní soud.
Všichni víme, že v devadesátých letech se dlužníci věřitelům smáli do očí. I proto parlament v roce 2001 schválil nový exekuční řád (zavedl soukromé exekutory) a tři roky nato ještě zvedl odměny pro exekutory. A monstrum začalo žít vlastním životem: vznikl výnosný exekuční byznys a ten – jako každý byznys – chtěl růst. Místo pouhého vymáhání pohledávek se exekuce začaly přímo vyrábět. Nejčastěji půjčováním peněz na vysoký úrok, které dlužník nedokázal splácet. Půjčení peněz se stalo nástrojem, jak dlužníka připravit o veškerý majetek, či alespoň nekonečným zdrojem příjmů. Jak dluh rostl, z výplaty dlužníka donekonečna mizely peníze ve prospěch exekutorů a věřitelů. A to byla často jedna a ta samá parta.
Ústavní soud v pondělí ve svém nálezu zastavil exekuci ve prospěch firmy Profi Credit Czech, neboť půjčovala na vysoký úrok, zaváděla extrémně vysoké smluvní pokuty a zejména vůbec neprověřovala schopnost dlužníka splácet. „Soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný, či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“Amen.