Politický šarm Klause Kinkela tu bude chybět
Tento týden odešel ve věku 82 let Klaus Kinkel, někdejší spolkový ministr zahraničních věcí, předseda německých liberálů a spolkové zpravodajské služby BND. Pro českou veřejnost byl a zůstane Klaus Kinkel navzdory bohaté politické kariéře téměř výlučně spojován především s dojednáváním Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Ačkoliv měla deklarace pro německou veřejnost menší význam než pro českou, není přitom vyloučeno, že právě role, kterou Klaus Kinkel při vyjednávání tohoto klíčového dokumentu sehrál, může posloužit jako typický příklad jeho celkového přínosu pro rozvoj politické kultury, a to nejen v oblasti zahraničních vztahů.
Je pravda, že myšlenka společné deklarace prapůvodně vznikala po linii mezi Prahou a Mnichovem a jednání byla od samého počátku prohlášena za Chefsache, tedy výlučnou záležitost, pro kancléře Helmuta Kohla. Na první pohled tedy žádná velká příležitost pro ministra zahraničních věcí Kinkela. Klaus Kinkel vzhledem ke svému švábskému původu i kariéře státního zaměstnance nepředstavoval ani pro jednu ze zájmových či názorových skupin ideálního spojence a ani, upřímně řečeno, nebyl zdrojem žádných výrazných nadějí na úspěšné završení procesu vyjednávání. Přesto si tento právník a bytostný liberál dokázal v tehdejší mlýnici postojů a ještě spíše emocí nalézt své místo. Přesto procesu česko-německého porozumění prokázal zásadní služby.
Sázka na trpělivost a důkladnost
Klaus Kinkel ze svého nižšího profilu a velké pracovitosti vytěžil velkou přednost. V době, kdy, jak se s určitou nadsázkou říkalo, potřebovaly česko-německé vztahy své padouchy i hrdiny, zaujal Klaus Kinkel pozici vyjednavače, který spíše, než aby prosazoval své postoje, poskytoval prostor a čas pro důkladný názorový střet ostatních protagonistů česko-německých vztahů bez ohledu na to, jak dlouho takový proces může trvat. Skutečnost, že tento proces trval skoro tři roky, asi ve své době nikoho moc nepotěšila. Přesto se Kinkelovi sázka na trpělivost a důkladnost (v průběhu vyjednávání si dokonce nechal zevrubně vylíčit význam vidu u sloves v češtině na příkladu dvojice vyhnání – vyhánění) nakonec vyplatila. Česko-německé vztahy získaly i s jeho pomocí díky deklaraci zásadní fundament pro další rozvoj. V tom název deklarace opravdu nelhal.
Samozřejmě na roli „ochranné ruky“v procesu česko-německého vyjednávání nebyl Klaus Kinkel sám. Podobně zásadní roli sehrál i jeho český protějšek Josef Zieleniec. Ani jeden z těchto protagonistů česko-německé deklarace se přesto hrdinou česko-německých vztahů nestal. Tato čestná role zůstala vyhrazena více profilovaným aktérům vzájemného usmíření, jako byli Václav Havel či Antje Vollmerová. Lze však říci, že bez Klause Kinkela a Josefa Zieleniece bychom se stěží dostali do dob, kdy již naštěstí česko-německé hrdiny nepotřebujeme.
Své vlastní hrdiny dnes potřebuje spíše proces evropské integrace. Sám Klaus Kinkel se při pohledu na dnešní stav Evropy i globalizace spíše děsil zmatku, do kterého je politika obecně uvržena, a varoval před nástupem autoritářských, silových a transakčních postupů na mezinárodní scéně. Sám byl rád, že v tomto světě nemusí prostředkovat a hledat rozumný konsenzus. Klaus Kinkel měl pravdu, že dnešní doba se zásadně liší od doby, kdy vyjednával deklaraci. Nicméně dnešní doba se od doby Klause Kinkela liší možná právě proto, že dnešní politika stále více postrádá politiky jeho formátu. Politiky s trpělivostí a schopností hledat správný kompromis. Klaus Kinkel bude chybět. Vlastně už chybí.