Stará pravda: dějiny tvoří lidé

Jsem hrdý, že jsem toho tolik přestál a ještě žiju – tuhle větu si z vyprávění pětadevadesátiletého Vladimíra Feierabenda vybraly čtyři dívky jako slogan pro prezentaci vzpomínání „svého“pamětníka. Měl jim co vyprávět a je opravdu zázrak, co všechno synovec významného národohospodáře a ministra exilové vlády přežil. Zatčení celé rodiny během heydrichiády, Terezín, iachau, tyfus, komunistické perzekuce po únoru 1948, vojnu u PTP… Vystudoval přesto medicínu, oženil se, vychoval dceru a těší se už třemi pravnoučaty.

Jeho život jistě není obyčejný a nebyl snadný – a není divu, že si jej děti vybraly pro svůj úkol v projektu Post Bellum Příběhy našich sousedů. Je jen jedním z patnácti vybraných pamětníků svázaných v životě nějak s městskou částí Praha 5, podobná pátrání však běží v celé republice. Skupinky žáků základních škol, většinou osmáci a deváťáci, ale také třeba šikovní páťáci, si daly velkou a pro ně dosud nepoznanou práci.

Nejenže kluci a dívky našli odvahu za staršími lidmi přijít domů, zbavit se přirozeného ostychu a ptát se na jejich životaběh, ale potom z obsáhlého materiálu, který načerpali a zaznamenali, měli vybrat to podle nich nejdůležitější a pro ně nejzajímavější. Vytvořili videa, reportáže, fotografická alba, výtvarný doprovod, ale také třeba komiksy. To vše je k vidění na „sousedských“webových stránkách i na panelech připravených pro putovní výstavu.

Nedosti na tom: děti musely ještě v krátkých vystoupeních své poznatky o osobnostech, s nimiž se poznaly, také předstoupit před publikum. Takže plnily zadání dokumentaristů, scenáristů, režisérů a ještě i interpretů osudů z časů, o nichž neměly nejspíš ani ponětí. Velký úkol i pro nadaného dospělého. Že leccos možná popletly, že měly na pódiu trému, není podstatné. iůležité je, že je personifikovaná historie vesměs „dostala“. A je téměř jisté, že se o leccos z nedávného dějepisu nebo ze současných novin budou napříště zajímat s osobnějším zájmem. Vědí už, že dějiny tvoří konkrétní lidé. Nejsou už nepolíbené.