Věda kráčí kupředu
Představme si tuto (hypotetickou) situaci: kolektiv autorů napíše knížku. To je moc hezké. Knížka vyjde, jistě si ji někdo i koupí (minimálně sami její autoři). Tak to má být.
Jeden z autorů této knížky se po jistém čase obrátí na jedno (samozřejmě hypotetické) médium a zeptá se, zdali by nemělo zájem uveřejnit recenzi této knížky, neboť recenzent by tu byl – autor knížky by rád recenzenta dodal sám (už ho má koneckonců předjednaného). Médium odpoví, že by to zřejmě možné bylo, a vysloví přání, aby recenzent (nikoli autor knížky) text poslal, a že se uvidí, co dál.
O dva měsíce později napíše oslovenému médiu e-mail druhý z autorů téže knížky s tím, že v příloze posílá smluvenou recenzi od dříve zmíněné (předjednané) osoby a ještě se pro jistotu zeptá, zdali by médium neposoudilo její „vhodnost“(té „recenze“), neboť autoři knížky si její vhodností tak „úplně jistí“nejsou.
Co se píše v této (samozřejmě hypotetické) recenzi? Že jde o „vynikající publikaci“, že její autoři „mistrně ovládají teorii (západní i českou)“, že jde o „krásně vypravenou publikaci“, že jednotlivé studie „přispívají k plastickému vidění“, že publikace „přispívá k dobrému stavu bádání“, že kniha vznikla na základě finanční podpory poskytnuté Grantovou agenturou České republiky…
S touto jednou hypotetickou situací je vlastně jen jedna jediná potíž: není to ani v nejmenším hypotetická situace. Je to věrný popis skutečnosti – autor textu, který právě čtete, byl totiž oním „médiem“, jemuž se dostalo té nesmírné cti komunikovat s autory knížky (českými humanitními vědci), kteří tak „mistrně“ovládají („západní i českou“) teorii, „přispívají k plastickému vidění“a kdoví k čemu ještě.
Tito „mistrní“teoretici, kteří si pletou autora s recenzentem (a vědu s marketingem), přednášejí na českých vysokých školách; dokonce přednášejí i na té, kterou někteří lidé obvykle nazývají univerzitou „nejslavnější“, „prvotřídní“atd.
Granty samozřejmě tito lidé dostávají bez problémů; když jsou tak „mistrní“(a znají tolik lidí…), tak se tomu nikdo nemůže divit. Byla by přece ohromná škoda ochudit veřejnost o výsledky jejich výzkumu.
Myslím, že existuje jedno rčení, které je hluboce nepravdivé. To rčení zní: ryba smrdí od hlavy.
Sám jsem moc rád přihlížel nedávnému topení jedné „čarodějnice“humanitních věd v Česku (mám na mysli onoho známého prorektora), ostatně myslím, že některé „čarodějnice“je třeba někdy – obrazně řečeno – utopit. Jsem však přesvědčen, že triumfální topení jedné české vědecké „čarodějnice“zakrývá ten hlavní problém, který trýzní českou humanitní vědu: čarodějnice se stávají čarodějnicemi proto, že se pohybují v čarodějnickém prostředí.
Jinými slovy, máme tu čarodějnický systém.
Triumfální topení jedné české vědecké „čarodějnice“zakrývá ten hlavní problém, který trýzní českou humanitní vědu: čarodějnice se stávají čarodějnicemi proto, že se pohybují v čarodějnickém prostředí