Jak to bylo s bruselskou regulací sekaček

Komentátor Financial Times Philip Stephens vzpomíná ve včerejším článku – samozřejmě v souvislosti s brexitem – na příklad bruselské regulace sekaček na trávu, což bylo v 80. letech oblíbené téma britských euroskeptiků. Nám ten příběh může připomínat něco o balení koblih do igelitu (což byl návrh, který si vymysleli čeští vládní úředníci, nikoli Brusel) nebo okřídlenou normu o zakřivení banánů, která je ve skutečnosti deregulací, protože svoji normu o zakřivení banánů měly jednotlivé členské země už předtím a zvlášť.

Leč pojďme zpět k sekačkám na trávu a přílišnému hluku, který vyluzují. V 80. letech se Evropská komise rozhodla pro decibelový limit u motorizovaných sekaček na trávu. Jaký by mohl být lepší důkaz toho, že se zlý Brusel vměšuje dokonce už i do tradiční anglické zahrady, anglického zeleného trávníku, do samotného srdce země, jež si ostříhaný zelený trávník spojuje s vlastní identitou?!

Dnes je dobré ten příběh připomenout. Mnoho Britů věří, že se po brexitu opět chopí kontroly nad vlastní zemí. Podle nich to už nebude Brusel, kdo bude Britům nadělovat pravidla, budou to sami Britové, kdo si o pravidlech a standardech rozhodne.

Se sekačkami to v 80. letech proběhlo tak, že tehdejší britský ministr zahraničí Douglas Hurd nechal vyšetřit, jak to s touto zlou bruselskou regulací ve skutečnosti bylo. Výsledek vyšetřování nebyl pro euroskeptiky příliš povzbudivý: nešlo o pokus Bruselu uchopit moc a kontrolovat sekání trávy v celé Evropě. Britští ministři totiž v Evropské radě podpořili iniciativu Evropské komise. Ovšem bylo to ještě horší: oni ji nejen podpořili, ale sami navrhli. A Britové utratili mnoho politického kapitálu, aby tuto regulaci prosadili navzdory německé opozici. A to bylo za vlády Margaret Thatcherové (kněžky svobodného trhu a deregulace – poznámka Monitoru JM).

Ukázalo se, že britský postoj má racionalitu a opodstatnění, šlo o prosazení britského zájmu. Německo totiž blokovalo import sekaček. Německé sekačky byly tišší než sekačky z jiných evropských zemí, a Němci proto stanovili národní úroveň hlučnosti sekaček přísněji než zbytek tehdejšího EHS, a vyřadili tak zahraniční konkurenci. Bruselská direktiva, která byla méně přísná než německá, umožnila britským firmám přístup na trh. Podobný postup Británie navrhla ještě jednou, a to v případě hlučnějších britských motocyklů.

Mnoho brexitérů a britských euroskeptiků brojících proti bruselským zákazům vůbec neví, jaký je vztah mezi společnými pravidly a standardy a jednotným trhem. Evropský jednotný trh je úspěšný proto, že dokáže harmonizovat pravidla. Britští nacionalisté bývali menší sektou, dnes jsou u moci a domnívají se, že s přebíráním pravidel je konec. Svobodná Británie bude mít podle nich svá pravidla a normy.

V tom jsou podle Philipa Stephense na omylu. Pravidla v dnešní globální ekonomice stanovují největší hráči. Jen největší importéři na světě mohou diktovat vlastní pravidla a standardy ostatním. Podobné je to na straně nabídky: pouze nejsilnější hráči v různých průmyslových odvětvích mají zásadní vliv na vytváření sektorových norem. Co se států a uskupení týče, patří sem EU, USA, Čína, Japonsko a Indie. Spojené království je na to příliš malé.

Brexit zkomplikuje obchodování s EU, bude dražší a problematičtější. Pokud jde ale o britské průmyslové výrobky, vývozci do EU se budou muset řídit evropskými či „bruselskými“normami, ale britská politická reprezentace už na ně nebude mít vliv. Menší britské firmy si budou moci dělat, co budou chtít, pokud ovšem nebudou toužit po tom, stát se součástí zásobovacího řetězce působícího v EU. V Británii se klidně mohou vyrábět superhlučné sekačky na trávu, ale v EU si je nikdo nekoupí. A totéž platí pro pravidla hygieny či bezpečnostní a environmentální standardy.