Lidská práva
či zástupkyni veřejné ochránkyně lidských práv Anny Šabatové. Velice jsem se zaradovala, když jsem se dočetla, že do té funkce navrhl Senát vedle děkanky brněnské právnické fakulty Markéty Selucké také Elišku Wagnerovou, kterou čtenářům LN jistě není potřeba blíže představovat.
Méně mne potěšily návrhy pana prezidenta: Miloš Zeman totiž navrhuje do této funkce Stanislava Křečka, který ji dosud zastává a kterému je už přes osmdesát let (!), a Zdeňka Koudelku. Nic proti panu Koudelkovi, jenže pro mne vhodným kandidátem do úřadu ombudsmanky není. Ne proto, že by nebyl schopný právník, to jistě je, ale proto, že jsem se nikdy nesmířila s neslavně proslulou amnestií Václava Klause, a tu pan Koudelka sepisoval. To, že na něj spoléhali dva čeští prezidenti, z nichž ani jednoho věru nepokládám za vzor demokratického politika, přede mnou pana Koudelku řadí do jiného ranku, než ze kterého by se měli rekrutovat lidé do úřadu ochránce práv.
Jsem přesvědčena, že lidská práva by měla být pozadím veřejného dění, měla by je prostupovat – není to podle mne oblast, kde by se měly uplatňovat zájmy té či jiné politické strany, natožpak toho či jiného politika. Lidská práva stojí nad stranami i nad politickým děním a ombudsman je – podobně jako soudy, a zejména pak Ústavní soud – garantem zákonnosti a demokracie, jakkoli (na rozdíl od soudů) nemůže svá rozhodnutí zákonně prosazovat. Má chránit lidi, kterým se stala křivda, má prozkoumat jejich stížnosti, a pokud se stížnosti opakují, má usilovat o změnu nemístných právních ustanovení, bránit zvůli a nevhodné praxi úřadů.
A už vůbec se mi nelíbí, že poslanecké kluby ani plénum Poslanecké sněmovny si jednotlivé kandidáty na zástupce ombudsmanky nepředvolají a neseznámí se s jejich představou, jak má úřad, do nějž kandidují, fungovat a co pro to hodlají udělat. Je to smutný projev nedemokratičnosti – a vrabci na střeše sněmovny si živě štěbetají, že se strany a poslanci řídí zcela jinými motivy, než jakými by se podle mne řídit měli. Je to žalostný symbol doby, situace, v níž stranické zájmy nebo snad snaha zalíbit se prezidentovi převažují nad zájmy společnosti. PETRUŠKA ŠUSTROVÁ