V Íránu se bojuje o vliv. Polem je diplomacie

TEHERÁN/PRAHA Návštěva syrského prezidenta Baššára Asada v Teheránu by minulý týden byla hodně zajímavým tématem sama o sobě – syrský vůdce obviňovaný z masakrování opozice i civilistů vyjel na vzácnou zahraniční cestu k dalším klíčovým spojencům (od začátku války v roce 2011 byl jen jednou v Rusku) a přijal ho íránský prezident Hasan Rúhání, velitel zahraničních operací revolučních gard Kásim Sulejmání i nejvyšší vůdce teokracie ájatolláh Alí Chameneí. Jenže nakonec se hlavní zprávou stalo to, kdo Asada nepřijal – íránský ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf. „Ministerstvo zahraničí nemělo o této návštěvě žádné informace na žádné úrovni a tyto informace chyběly až do skončení celého pobytu syrského prezidenta,“prohlásil dokonce tento čtvrtek mluvčí íránské diplomacie Bahrám Kásemí.

Odchod, nebo posílení?

S týdenním zpožděním tak zdůvodňoval, co pár hodin po příjezdu Asada do Teheránu zcela nečekaně následovalo – ministr Zaríf v pondělí 25. února pozdě večer oznámil rezignaci s tím, že se „omlouvá, že již nemůže nadále sloužit národu“. Prezident Hasan Rúhání, který je podle ústavy šéfem exekutivy, ji o dva dny později odmítl přijmout, a Zaríf tak zůstává ve funkci. Incident přesto odhalil vnitřní spory uvnitř establishmentu, jež se týkají i mezinárodního dění.

Devětapadesátiletý Zaríf je velmi schopný kariérní diplomat s univerzitním vzděláním ze Spojených států a Rúháního diplomacii vedl už od prezidentova nástupu v roce 2013. Když v dubnu 2015 Teherán uzavřel průlomovou dohodu s mezinárodním společenstvím, podle níž si Írán uhájil právo pokračovat pod přísným dohledem v omezeném jaderném programu a ještě vybojoval zrušení většiny protiíránských sankcí, čekaly na Zarífa po návratu ze Ženevy na letišti v Teheránu tisíce spontánně se radujících Íránců, natěšených na vylepšení ekonomické situace země.

Jenže tak jako v USA, Izraeli či Saúdské Arábii, i v Íránu je zahraničně-politickými radikály hledání kompromisů vydáváno za slabost, a tak je Zarífovo angažmá částí šíitského kléru, bezpečnostního aparátu a konzervativních politiků prezentováno jako oslabení islámské republiky. A ačkoli by samozřejmě Teherán na ujednání se světovými mocnostmi včetně Washingtonu nepřistoupil bez posvěcení nejvyššího vůdce Chameneího, část konzervativců dohodu přičítá na vrub i samotnému prezidentu Rúhánímu, který je stejně jako ministr Zaríf dlouhodobě stoupencem pragmatického zahlazování sporů se Západem namísto jejich vyhrocování.

A právě s dohady, jakou cestou nejlépe hájit íránské zájmy, je spojováno vynechání ministra Zarífa z programu prominentní syrské návštěvy. „Žádná taková zdánlivá opomenutí nejsou samozřejmě v Íránu náhodná,“řekl mi před časem český diplomat, který na vlastní kůži zažil, jak může Teherán už jen drobnými „nedostatky“v protokolu jasně dávat najevo své smýšlení. Samotný ministr později své vyloučení z jednání s Asadem interpretoval jako ponížení íránské diplomacie jako celku, komentátoři pak dodávali, že zejména účast generála Sulejmáního navíc ukázala, že na řízení zahraniční politiky Íránu mají stále větší vliv revoluční gardy. Zarífův okázalý návrat do vlády, z níž nakonec nestačil ani odejít, tedy posvětil vůdce Chameneí a samotný Sulejmání veřejně pochválil Zarífovo počínání v čele diplomacie.

Pikantně do věci vstoupil i izraelský premiér Benjamin Netanjahu. „Zaríf je pryč, výborně!“radoval se předminulé úterý předčasně na svém twitterovém účtu. Íránský prezident toho využil k podpoře Zarífa: „Radost, již vaše rezignace vyvolává u skutečných nepřátel, jako je sionistický režim, jasně ukazuje, že to děláte dobře a měl byste pokračovat,“prohlásil Rúhání.

Problematický šéf justice Problémům však čelí i prezident obviňovaný opozicí z toho, že lpí na „nevýhodné“jaderné smlouvě, kterou Američané stejně loni smetli ze stolu. Důvodem jsou i rostoucí hospodářské těžkosti vyplývající hlavně z toho, že Spojené státy začaly také znovu zavádět sankce. Zatímco tak například oficiální kurz íránské měny je nyní 42 tisíc rijálů za dolar, na volném trhu se prodává za 130 tisíc (loni touto dobou to bylo kolem 50 tisíc) a mezi obyvateli rostou obavy z dalšího propadu a všeobecného zdražování i nedostatku.

Teherán se ke zmíněné dohodě stále hlásí a podle inspektorů OSN dodržuje všechny své závazky. Evropská trojka – Německo, Francie a Británie – mezitím připravila finanční mechanismus známý pod zkratkou INSTEX, který má západním firmám umožnit obchodování s Íránem a nevystavit se přímému právnímu a ekonomickému střetu s Američany. „Doufáme, že začne fungovat před koncem íránského kalendářního roku (20. března),“prohlásil ve středu ve Vídni náměstek íránského ministra zahraničí Abbás Arákčí.

V souboji mezi íránskými „principalisty“(tedy konzervativci) a liberálnějšími „reformátory“může sehrát velkou roli i čtvrteční ustavení Ebráhíma Raísího šéfem íránské justice. Dnes 58letý představitel je spojován s hromadnými popravami tisíců levicových odpůrců režimu na konci 80. let minulého století, které pro svůj rozsah a brutalitu už tehdy vedly k vážným rozkolům i uvnitř mocenského establishmentu. Raísí dosud vede jednu z nejvlivnějších náboženských nadací v zemi, v roce 2017 však byl navíc kandidátem konzervativců, jenž se ve volbách neúspěšně pokusil sesadit z prezidentského úřadu Rúháního.

Vůdce teokracie ájatolláh Alí Chameneí, který v duchu nepsané tradice v zájmu stability režimu vyvažuje třenice mezi oběma hlavními tábory, Raísího označil za znalého a zkušeného muže, schopného bojovat proti korupci i za dodržování legitimních svobod. To však nevylučuje možnost, že se Raísí zapojí i do tažení konzervativců proti vládě, neboť justice prezidentovi nepodléhá.

Demise ministra zahraničí a její následné stažení, jmenování kontroverzního prokurátora šéfem justice a neustávající útoky na prezidenta ze strany jeho konzervativních rivalů. I to patří v poslední době k vnitropolitickým soubojům různých křídel íránského režimu. Nemalou roli v nich hrají právě spory o zahraniční politiku islámské republiky.

Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha