Na hřbitově dítě stálo

Čtenáře v posledních dnech zdrtily zprávy o úmrtí dvou batolat. V půli února v severočeských Lounech skončil život tříletého chlapečka, teď v Praze zahynula stejně stará holčička. Obě tragédie mají jedno společné: policie zadržela partnera matky. Nikoli otce, ale partnera, dříve nazývaného otčím. A, bohužel, nikoli náhodou.

V Česku se „menší polovina“dětí rodí mimo manželství (některý rok 47, jiný přes 49 procent). Část z nich přesto vyrůstá s tatínkem a maminkou, kteří si jen nezašli na úřad či k panu faráři pro papír. Ale ten zbytek, dejme tomu čtvrtina všech dětí, vyrůstá bez biologického otce. Pár set tisíc dětí tedy po nocích vříská do uší cizím chlapům.

Nejde bohužel o žádnou chlívkovskou dojmologii. Evoluční biolog Jan Zrzavý analyzoval v knize Proč se lidé zabíjejí i infanticidu. Z rozličných studií složil velmi smutný závěr: pokud žijete v rodině, s níž nejste geneticky příbuzní, máte jedenáctkrát vyšší pravděpodobnost, že se stanete obětí vraždy. U malých dětí je pravděpodobnost zabití nevlastním rodičem dokonce padesátkrát vyšší než v případě vlastního rodiče.

„Mít nevlastního rodiče je nejsilnější indikátor, že s dítětem bude špatně zacházeno; mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát. Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo. ‚To je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu moc blízko.‘“

Co si budeme povídat. Kdo by vlastní dítě občas neměl chuť praštit (promiň, Sáro, Davide i Matouši). Ale silná, možná až extrémní emoční vazba člověka vždy (či takřka vždy) zarazí.

V Erbenově Vodníkovi dítě zavraždí otec – ale není to tak úplně člověk, že. Ale všechny ostatní příběhy o Popelkách (a že se vyskytují všude na světě) ukazují, jak to mají nevlastní děti těžké.

Jak píše Zrzavý: „Vraždy páchané nevlastními rodiči se od vražd páchaných vlastními rodiči neliší jen relativní četností, ale i způsobem provedení. Genetičtí rodiče zabíjejí své děti často jako předehru vlastní sebevraždy, jako důsledek zoufalství a pocitu selhání, často i jako ‚záchranu‘ ze zlého světa. Nevlastní rodiče vraždí své děti v záchvatu vzteku. Genetičtí rodiče své děti spíše zastřelí či zadusí; nevlastní rodiče je obvykle umlátí k smrti.“

Chlívek si jednou za rok dovolí být apelativní. Časy, kdy platilo Nejdřív kostel, potom postel, se již nevrátí a je tomu asi v mnohém dobře. Ale přece jen: maminky, než si přivedete k dětem nového frajera, tak si ho pořádně prolustrujte. A tatínkové, nechcete-li být nepřímými spolupachateli vraždy, plody své vášně, himlhergot, aspoň patnáct let neopouštějte!

Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo. „To je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu moc blízko!“