Stále se učíme patřit k Západu
Členství v NATO České republice poskytuje bezpečnostní záruky, ale občas se k Alianci chováme macešsky 12. března 1999
Po 20 letech v NATO je Česká republika standardním spojencem – spolehlivým a předvídatelným. Stále se však učíme, především odpovědnosti. K nejúspěšnější alianci v dějinách, která nám poskytuje bezprecedentní záruky bezpečnosti, prosperity a příslušnosti k Západu, se zejména nemůžeme chovat jako ke „zlé maceše“. Není totiž ona a my. Spolu s jejími ostatními členy ji tvoříme.
Možná že jediným hodnotitelem uplynulých 20 let členství České republiky v NATO by měl být zesnulý prezident Václav Havel. Byl to totiž on, kdo bezprostředně po pádu komunismu, kdy vznikající demokratickou republiku ještě neopustila bezbřehá a zaslepující euforie z listopadu 1989 i ze zvolení nového parlamentu a prezidenta, nahlížel za roh, aby následně přivedl Česko do Severoatlantické aliance.
„Varšavská smlouva ještě existovala, alespoň na papíře, sovětská vojska ještě okupovala svá kasárna v ČSFR, ale prezident se svým periskopem už díval nad hladinu každodennosti, do nějaké kdovíjak vzdálené budoucnosti,“vzpomíná na Havla první český vyslanec při NATO Karel Kovanda. Havel už v březnu 1991 letěl do Bruselu pozdravit vrcholné představitele Aliance v čele s jejím tehdejším generálním tajemníkem Manfredem Wörnerem. Jako první státník nové demokratické Evropy.
Podle Kovandy připomněl členům Aliance, jak bolševik učil na NATO nahlížet – jako na „baštu imperialismu a vtělení samotného ďábla“. Když pak v lednu 1998, rok před vstupem ČR do NATO, přicházely českým představitelům z našeho velvyslanectví v Moskvě znepokojivé zprávy o tehdejší nové ruské koncepci národní bezpečnosti, plně se ukázala prozíravost původní vize a snah získat záruky bezpečnosti u bývalých „nepřátel“.
Ruská koncepce byla mrazivě výmluvná: význam vojenských silových faktorů v mezinárodních vztazích se nesnižuje; další rozšíření NATO na východ je pro Rusko nepřijatelné, protože ohrožuje národní bezpečnost; Rusko má předpoklady potvrdit a posílit své pozice velmoci a eviduje ohrožení národní bezpečnosti v mezinárodní oblasti snahami jiných států zabránit posílení Ruska jako jednoho z vlivných center formujícího se multipolárního světa, včetně pokusů o narušení územní celistvosti.
Správné rozhodnutí
Havlova původní vize, i mnoha dalších, postupného přerodu Aliance a jejího rozšíření se stala skutečností. „Zkušenosti z uplynulých 20 let mě vedou k přesvědčení, že rozhodnutí o směřování ČR do evropských a euroatlantických demokratických
V americkém Independence předali
■ ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska své americké kolegyni Madeleine Albrightové ratifikační listiny, a jejich země se tak staly členy NATO. Šlo o první země bývalého východního bloku, které se k Alianci připojily.
struktur bylo jednoznačně správné, bez životaschopné alternativy,“konstatuje generál Petr Pavel, který tři roky jako první zástupce nových členských zemí řídil vrcholný vojenský orgán NATO.
S tím, co NATO a Evropská unie představují, co nám dávají a co jim dáváme my, sice nemusejí být všichni stoprocentně spokojení, ale každý soudný člověk by podle Pavla měl uznat, že uplynulých 20 let členství v NATO a 15 let v EU bylo pro ČR obdobím stability, bezpečnosti a růstu ekonomiky i životní úrovně. „Přínosy našeho členství ve společenství demokratických zemí, možnost sdílet jejich zkušenosti a technologie, přístup na trhy a sdílení nákladů nejen na společnou obranu výrazně převyšují naše vstupy a případná negativa,“řekl Pavel.
Český velvyslanec při NATO Jiří Šedivý pak členství v NATO považuje za imperativ naší příslušnosti k Západu. „Aliance a EU jsou dva institucionální pilíře, jež nesou a chrání naši civilizaci,“prohlásil. Z hlediska našeho působení v Alianci je podle něho důležitá především politická kontinuita. A připomíná, že všechny vlády, ať byly politicky složené jakkoli, držely a drží zakotvení v NATO jako základní podmínku obrany
Spolehnutí na spojence
Jeho jmenovec a bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý považuje vstup ČR do NATO za zlom, završení snahy začlenit zemi do společenství suverénních států, které garantuje dosud nebývalou bezpečnost. To podle něho přineslo Česku nejen právo, ale i povinnost nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí – po mnoha letech komunistické totality, zkušenosti roku 1968 a následného „dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“.
„Je to poprvé, kdy se můžeme spolehnout na své spojence. Samozřejmě že to není zadarmo. Tak jako my spoléháme na spojence, oni spoléhají na nás. Vstup do Aliance znamená nejen upevňovat svou bezpečnost, ale i našich partnerů,“konstatoval Šedivý. A upozornil, že do NATO před 20 lety vstoupila nejen česká armáda, ale i Česká republika. Členství v Alianci proto musí být podle něho chápáno komplexně a v mnohem širším kontextu.
Šedivý vzpomněl na událost z roku 1997, tedy před vstupem ČR do NATO, kdy navštívil český generální štáb tehdejší vrchní velitel sil Aliance – americký generál George Joulwan. A v diskusi položil otázku: Co si myslíte, že přinese České republice vstup do NATO? „Každý vymyslel odpověď na téma bezpečnosti. Joulwan za nás odpověděl – prosperitu! Stanete se členy prostoru stability, což přivede investory, které vaše transformující se společnost potřebuje. To platí i dnes. Nemůžeme narušit své vazby v NATO nebo oslabit své postavení v něm,“uvedl Šedivý. Podle bezpečnostního poradce a novináře Františka Šulce je členství ČR v Alianci jedním z našich nejdůležitějších kroků po roce 1989 a podobně jako členství v EU má mnoho pozitiv. Zároveň prý ale nelze opomenout náš poněkud „macešský“postoj.
Především má ČR díky NATO nejlepší bezpečnostní ukotvení, respektive garance v historii. „Je klíčové, aby se do budoucna udržela ochota a hlavně důvěra spojenců, že v případě potřeby budou mít vůli a schopnosti přijít na pomoc. Bez důvěry se začne Aliance drolit,“řekl František Šulc.
Česká armáda získala díky členství v NATO nové zkušenosti nejen v zahraničních operacích, ale i v mezinárodních štábech či plánovacích skupinách. „Můžeme spolurozhodovat o věcech, o kterých bychom kvůli váze země nemohli,“podotkl Šulc. Upozornil však, že největší úsilí ČR vyvinula před vstupem do NATO, tedy před rokem 1999. V následujících letech úsilí sláblo. Podle něj to ukazují i výdaje na obranu, které v roce 2017 dosahovaly 90 procent roku 2005 (navíc nikoli ve stálých cenách).
Připomněl, že závazek dávat 1,4 procenta HDP na obranu byl z roku 2020 posunut o rok a je otázka, zda je reálné, zejména pokud by se zhoršila příjmová stránka rozpočtu, že ČR dosáhne výdajů dvou procent HDP v letech 2024 až 2025. To podle něj dokazuje, že se k oblasti bezpečnosti a obrany chováme hůř než k jiným a že v dilematu „zbraně versus máslo“má jednoznačně navrch „máslo“. Odkládání modernizace armády, kdy nebyla využita léta hospodářského růstu, podle Šulce povede k období nejistoty a vytváření „investičního hrbu“.