Naše spalničková prohra
Epidemie budou častější, a to rozhodně nejen kvůli nízké proočkovanosti
Prvního listopadu minulého roku zemřela v Jeruzalémě na následky spalniček šestnáctiměsíční holčička. V Izraeli šlo o první smrt na tuto chorobu po patnácti letech. Batole nebylo proti nemoci očkované, stejně jako jeho rodiče, příslušníci ultraortodoxní sekty Naturej Karta (Chevrat ha-chajim), která odmítá nejen očkování, ale i Stát Izrael, jehož existenci považuje za projev rouhání, protože založit ve Svaté zemi stát může jen Mesiáš.
Od té doby zemřely v Izraeli na spalničky další dvě osoby: osmnáctiměsíční batole a dvaaosmdesátiletá žena. Šíření spalniček má v Izraeli podobu epidemie, přičemž loni bylo zaznamenáno více než 2800 nakažených. Tři případy úmrtí přesně odpovídají statistickým údajům z Evropy. „Zhruba jeden člověk na tisíc nemocných umírá, a to i v nejrozvinutějším zdravotnictví,“říká imunolog Roman Prymula.
Také v Česku počet nemocných v posledních letech dramaticky stoupá. Loni bylo za celý rok hlášeno 207 případů, za první dva měsíce letošního roku máme již 170 nemocných. Lze s tím něco dělat? Pomohla by větší přísnost státu vůči těm, kdo odmítají své děti proti spalničkám očkovat? Nebo potřebujeme lepší osvětu?
Nemoc léčit neumíme
Spalničky zatím neumíme léčit, přitom jde o velmi nakažlivou chorobu, každý nemocný nakazí v průměru 18 dalších jedinců. Od roku 1980 u nás nikdo na spalničky nezemřel, ve vzdálenější minulosti však byla úmrtí velmi častá. Při dobývání Střední a Jižní Ameriky redukovaly Evropany importované nakažlivé choroby domorodé obyvatelstvo až o 90 procent. Na souostroví Fidži zemřelo v druhé polovině 19. století přímo na spalničky 40 tisíc lidí ze 150 tisíc obyvatel.
Dodnes jsou spalničky celosvětově jednou z hlavních příčin dětské úmrtnosti. V Československu zemřelo v roce 1930 na spalničky 294 nemocných, z toho bylo 264 dětí, ještě v roce 1971 statistiky zaznamenaly dvacet mrtvých. To si již většina lidí nepamatuje, choroba se u nás donedávna nešířila, takže lidé mají tendenci nebezpečí přehlížet. Odborníci ale popisují průběh nemoci dost dramaticky: „Virus spalniček napadá na začátku sliznice dýchacích cest, velmi časté jsou záněty středouší či zápaly plic, u těch může být průběh velmi dramatický a často vede k respiračnímu selhání,“říká MUDr. Zuzana Blechová z Kliniky infekčních nemocí 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Další komplikací může být, že na postiženou sliznici nasedne pneumokok či mikrob, takže nemocní mají sekundární pneumonii. Zde máme alespoň antibiotickou možnost léčby, u těch primárních možnost léčby není – nemáme protivirový lék.“
Podle lékařů jsou nebezpečné zejména další komplikace, které onemocnění přináší: „Už během infekce způsobuje virus záněty mozkové tkáně a s těmi je spojena vysoká možnost trvalého poškození nebo úmrtí,“říká doktorka Blechová. „Pak je druhá neurologická komplikace, které se obáváme nejvíc: je to subakutní sklerotizující panencefalitita. To je pozdní komplikace, která se popisuje řádově x let po přirozeně prodělaném onemocnění. A tam není šance, jak nemocnému pomoci.“Tato komplikace je sice dost vzácná, ale také ve všech případech smrtelná.
Nejsme ostrov
Česko není ostrov a nákazy státní hranice nerespektovaly nikdy. V současnosti se s šířícími se spalničkami potýkají všechny evropské země. Situace byla ideální do roku 2010, kdy Česko – i shodou okolností – nezaznamenalo jediného nemocného, a v letech předtím i potom to byly jednotlivé případy. Celoevropské statistiky do této doby vykazovaly historické minimum deseti případů spalniček na milion obyvatel.
Po roce 2009 jsou už celoevropské počty nakažených vyšší, v letech 2010 a 2011 čísla vylétla k desítkám tisíc nemocných. Z 29 sledovaných evropských států hlásily vyšší výskyt v roce 2011 Francie, 2012 Rumunsko, 2013 Německo. V roce 2014 vedla Itálie, o rok později Německo, v roce 2016 Rumunsko, v roce 2017 to byla opět Itálie, roku 2018 kralovalo žebříčkům Rumunsko, následované Francií a Řeckem. A když se podíváme mimo unijní státy, jsou velmi významnými zdroji nákazy v našem okolí Ukrajina či Srbsko.
Proč tolik otravných výčtů? Aby bylo zřejmé, že výskyt spalniček primárně nesouvisí ani s příslušností té či oné země k západní či východní Evropě, ani s migrační vlnou. Světová zdravotnická organizace (WHO) si dala za cíl eliminaci spalniček v evropském regionu do roku 2010, pak byla meta posunuta na rok 2015 a posléze na 2020. Příští rok se datum eliminace zřejmě opět posune do budoucnosti. A možná dost vzdálené.
V zemích Koruny české se začalo očkovat v roce 1821 proti pravým neštovicím, první Československá republika zavedla povinné očkování i přeočkování a v roce 1980 byly pravé neštovice eradikovány, tedy celosvětově vymizely. Pak se začal výčet nemocí, proti kterým se očkujeme, rozšiřovat o záškrt, černý kašel či přenosnou dětskou obrnu – Československo bylo prvním státem na světě, kterému se podařilo tuto nemoc eliminovat.
Vakcinace proti spalničkám byla v Československu spuštěna v září 1969, a to s dětmi narozenými v roce 1968 a staršími 10 měsíců (v roce 1970 se hranice posunula na 12 měsíců a od roku 1982 až na 15 měsíců věku). Z důvodu podchycení neočkovaných dětí a těch, které nemají dostatek protilátek, se v letech 1975 až 1978 očkovali všichni prvňáci a v letech 1979 až 1981 též všichni žáci osmých tříd základní školy. Od roku 1982 se u nás praktikuje dvoudávková vakcinace, kdy se první dávka podává po dosažení 15. měsíce věku a druhá za šest až devět měsíců po ní.
Od počátku roku 2018 proti spalničkám očkujeme též dospělé – každého nového pracovníka přicházejícího na infekční či dermatovenerologické pracoviště.
Ještě před deseti lety byly u nás spalničky díky očkování v podstatě vymýcenou nemocí. Nyní jdou nemocní do stovek a mluví se o lokálních epidemiích. Stále více rodičů přitom odmítá své děti nechat očkovat, protože věří fámám z internetu. V Československu zemřelo v roce 1930 na spalničky 294 nemocných, z toho bylo 264 dětí, ještě v roce 1971 statistiky zaznamenaly dvacet mrtvých