Naše spalničková prohra
Od letošního 22. února ministr zdravotnictví Adam Vojtěch nařídil v přímo řízených nemocnicích očkování personálu urgentních příjmů, oddělení pediatrie, infekce či dermatovenerologie jednou dávkou trojvakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Monovakcína proti spalničkám totiž není v Česku momentálně k dispozici.
Výskyt spalniček se v Československu po druhé světové válce počítal až do počátku 70. let v řádu desítek tisíc nemocných (nejvíc v roce 1966, skoro 90 tisíc případů). Ještě v roce 1990 bylo zachyceno 2420 případů onemocnění spalničkami. Nemoci však díky očkování trvale ubývalo až do roku 2010.
Nejvýraznější demonstraci změny situace jsme mohli pozorovat počátkem roku 2014. Sedmačtyřicetiletý turista po návratu z Indie, téměř na konci inkubační doby, navštívil divadlo v Ústí nad Labem a zde nakazil sedm lidí a odstartoval tak lokální epidemii, která se projevila na celoroční celostátní statistice 221 onemocnění 186 „zářezy“. A přitom rok předtím bylo nemocných celostátně 15, v roce následujícím pak jen devět. Podobné lokální epidemie jsme od té doby zaznamenali vícekrát, v roce 2017 v Moravskoslezském kraji a v loňském roce v Praze a okolí.
Česko patří mezi evropské země s nejvyšší proočkovaností, třebaže její procento v posledních letech klesá. Podle nejnovější statistiky je mezi dětmi narozenými v letech 2013 až 2015 celorepubliková proočkovanost 89 procent, nejvíce očkovaných žije v Královéhradeckém kraji, nejméně v Praze. Proočkovanost 89 procent je pro zastavení šíření epidemie spalniček nedostatečná – vzhledem k obrovské nakažlivosti se bezpečná hranice u této nemoci udává jako 95 procent. Nicméně bavíme se „jen“o proočkovanosti zmíněných populačních ročníků, jako celek je populace samozřejmě chráněná lépe, protože převážná většina obyvatel byla vakcinována v dobách, kdy se tomu buď nedalo vyhnout, anebo nebyly protivakcinační aktivity ještě v módě. Termínem nedostatečně chráněný jedinec v souvislosti se spalničkami označují vakcinologové též ty, kteří prodělali očkování jednou dávkou. Proočkovanost celé populace bude samozřejmě v čase klesat, protože rychlý obrat v mentalitě rodičů odmítačů čekat zatím nemůžeme. Nicméně dokud nezačnou vymírat silné ročníky pokryté očkováním narozené po roce 1968 a „kazit“statistiku, můžeme být relativně v klidu.
Vakcinace je sice povinná a za nedodržení očkovacího kalendáře hrozí pokuty, nicméně situace se stále rozvolňuje. Odpůrci se dočkali zásadní ochrany od soudů. Ústavní soud se odmítáním očkovat zabýval dvakrát, v nálezech z počátku roku 2011 a pak na konci roku 2015, a v obou konstatoval, že musí být respektováno právo na svobodu víry a sekulárního svědomí. Ve výjimečných případech tedy stát nemá od odmítačů vymáhat pokutu, byť by se jejich odpor zakládal například jen na víře, že očkování škodí. V roce 2015 byla proočkovanost vyšší než dnes, takže platilo: „S ohledem na vysokou míru proočkovanosti populace nemůže výjimečné nevynucení očkování, beroucí zřetel na mimořádné okolnosti konkrétního případu, ohrozit ústavně chráněné zájmy na ochraně veřejného zdraví.“
Represe nefunguje
Výsledkem je ovšem stav, kdy chytřejší, sociálně dobře situovaní jedinci, kteří mají na advokáty, mohou neočkovat bez sankcí, zatímco ti, kdo sofistikované a soudem přijatelné „výhrady svědomí“nejsou schopni formulovat, platit pokuty musejí. Proto je dobře, že hygienické stanice ani ministerstvo na pokutách nebazírují. Výsledkem je ovšem tendence klesající proočkovanosti.
Nefunguje ani sekundární represe. Co je platné, že zákonodárci rozhodli, že do školky a na dětský tábor nevakcinované dítě nesmí, když je zároveň možné, aby se očkovaní i neočkovaní setkali v povinném roce předškolní výchovy. A systém vykazuje i další trhliny – najde se spousta lékařů ochotných na žádost rodičů na dítěti „najít“kontraindikaci vylučující vakcinaci. Ta pak slouží ve školce a na táboře jako „omluvenka“. Vyskytly se dokonce případy, a proti nim chce ministerstvo i lékařská komora tvrdě vystoupit, že lékař vykázal podání vakcíny, a přitom ji vylil.
K politice tvrdé ruky jsou skeptičtí i příznivci vakcinace: „Zvýšit represi se pokoušela řada evropských zemí a není to dostatečně účinné. Nedovedu si představit represivní opatření, které by to zastavilo. Na to lidé musejí přijít sami,“říká doktorka Blechová.
Je možné dnes populaci motivovat a přesvědčit, aby se nechala očkovat z uvědomělosti? Stěží, internet ovládají informace, které jsou neověřitelné či mají nulovou relevanci, ale to vlastně nikoho nezajímá. Stejně jako fakt, že článek britského lékaře Andrewa Wakefielda pro prestižní časopis Lancet z roku 1998, který dokazoval souvislost očkování a autismu, byl odhalen jako podvodný a byl zcela vymazán. Bez ohledu na tuto skutečnost se pořád dokolečka opakuje, že očkování způsobuje autismus. Když potřebujeme rychle získat nějakou informaci, ptáme se zpravidla vyhledavače – a ten nám servíruje zase jen výběr ze zdrojů, které by nám podle našeho dosavadního vyhledávání mohl konvenovat. A jsme v pasti internetu: nevládnou nám fakta, ale naše předpojatosti a vyhledavače.
Zastánci očkování mají za to, že dobrovolnost vakcinace by situaci jen zhoršila. „Říkalo se, že kdyby očkování bylo dobrovolné, tak bychom se očkovat nechali… Konečně máme po x letech přesná data o proočkovanosti, vznikla kombinací databází pojišťoven a databází Ústavu pro zdravotnické informace a statistiku, a ta ukazují, že zatímco u hexavakcíny se v posledních šesti letech proočkovanost drží plus minus desetiny procenta na 93 procentech, u dobrovolných, jako očkování proti pneumokoku, je pokles za šest let markantní – spadli jsme až o 15 procent a dnes jsme na nějakých 63 procentech. To bohužel znamená, že povinnost nějaký význam má,“říká náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula a dodává: „Velmi zajímavé křivky jsou z Itálie, kde měli povinnost jen v některých regionech, a proočkovanost klesala. Zavedli povinnost všude, 12 vakcín bylo povinných, šlo to dramaticky nahoru, pak nastoupilo k moci Hnutí pěti hvězd a zrušilo očkování úplně. Všichni čekají, kam to spadne.“
Jediný argument: smrt
I epidemioložka Blechová je skeptická: „Menšinu, která se odmítá očkovat, přesvědčí pouze úmrtí, když se do populace vrátí. Ve Španělsku zemřelo dítě na záškrt, v Evropě se objevují úmrtí na tetanus. Tu situaci znám modelově u meningokokových infekcí; když zemře dítě či mladý člověk na meningokokovou infekci, tak se v okolí najednou všichni chtějí očkovat. Úmrtí samozřejmě nikomu v žádném případě nikdo nepřeje, ale nedovedu si představit jiný argument, který by pohnul veřejností napříč, než že uvidí, jak lidé umírají na infekce, které tu padesát sto let nebyly. Antivakcinisty nic jiného nepřesvědčí. Tam není racionální argument, to není otázka rozumu.“
Extrémy na obou stranách barikády, tedy zavilí odpůrci očkování, případně jeho stejně zavilí propagátoři, se dopouštějí podobných informačních faulů. Odpůrci si stěžují na cenzuru či přímo na spiknutí mainstreamových médií, odpůrci svádějí nízkou proočkovanost na ruské trolly či populisty a příležitostně si třeba trochu cinknou statistiky. Například tvrzením, že v roce 2018 byla v Evropě epidemie nejhorší – vtip je ovšem v tom, že zahrnou Srbsko či Ukrajinu s desítkami tisíc nemocných, přitom tyto dva státy se mezi 29 zemí sledovaného evropského regionu prostě nezapočítávají.
Co má tedy dělat příslušník mlčící většiny, který je střízlivým příznivcem očkování? Nic, očkovat se a nadále přihlížet. A nenadávat těm rodičům, kteří děti neočkují, třeba proto, že v blízké budoucnosti se spalničky budou po Česku šířit zejména prostřednictvím těch, kdo byli očkováni jedinou dávkou, což jsou ročníky narozené v letech 1970 až 1979. Zatím ani vakcinologové nevědí, jestli tyto lidi přeočkovávat – nicméně na šíření nemoci se podílejí výrazněji než neočkované děti. Je jich totiž řádově víc.
Epidemiologická situace se bude jen zhoršovat a s tím bude antivakcinační tažení ztrácet na přesvědčivosti. Dnes jsou to spalničky, zítra to může být například hepatitida; množící se nákazy budou názor mělce ovlivnitelných obracet, už kvůli pocitu bezprostředního ohrožení. Jak říká epidemioložka Blechová: „K přirozenému životu – bioživotu – patří umírání na infekce. Přirozeně prodělané onemocnění přináší úmrtí. U nás nikdo neviděl záškrt, nevídáme tetanus, nemáme tu léta obrnu, lidé mají pocit, že ty nemoci neexistují. A spalničky, když tu v šedesátých letech byly, tak každé tisící dítě na ně zemřelo – měly těžké neurokomplikace.“
Lékaři by měli radikálně změnit rétoriku, ale toho nejsou schopni. Skvěle vypracované tabulky, verifikované studie i nezpochybnitelný pokles nemocnosti je ničím v konfrontaci s emocí – „příběhem“, tedy konkrétní a třeba klidně vymyšlenou osobou, která prostřednictvím webových stránek „říká pravdu“. Proti tomu lze bojovat pouze subverzí – pracně dokazovat lež a odhalovat manipulace a přitom být velmi obratný v „měkkých“dovednostech, jako je přesvědčivost či empatie. Ale hlavně by měli zapracovat na pochopení pro pocity a obavy pacientů. Jenže na to nemají lékaři čas ani výcvik. Jak špatné musíte mít marketingové oddělení, aby lidé nenáviděli tak užitečnou věc jako očkování?
Česko patří mezi evropské země s nejvyšší proočkovaností (89 procent mezi dětmi narozenými v letech 2013–2015), třebaže její procento v posledních letech klesá