O příjmeních
Před pěti lety rozhlas oznámil, že premiér Sobotka jedná s několika kandidáty na funkci ministra sociálních věcí; byli to Valentová, Nersesjan, Jentschke, Stöcklová, Marksová, Tominová a Stráská. Až když jsem tuto zprávu uviděl v podobě písemné, zjistil jsem, že těch sedm osob obojího pohlaví jsou čtyři ženské. (Se Sobotkou jsem měl takovéhle problémy pořád. Teletext mi kdysi sdělil, že dotyčný chce mít ve vedení strany ŽENY, STARCE A CHOVANCE, což vzhledem k tehdejšímu usilování ČSSD o inkluzi co nejširší znělo sice zvláštně, ale ne nevěrohodně.) Krásná myšlenka, že si v těch nepřehledných Josefech a Mariích uděláme trochu pořádek, se nám nějak hroutí; není divu, když i zde byl odhalen dravčí spár mužské oprese.
Příjmení je obvykle patrilineární, dědí se z otce na potomky, přičemž synům v typickém případě zůstává až do smrti, aby se mohlo dědit na vnuky. Obdobně, totiž z otce na syna, se dědí i mužský chromozom Y (s tím rozdílem, že ten se do ženy nemůže dostat vůbec) a nedošlo-li cestou ke genetické mutaci, má každý muž stejný chromozom Y jako jeho otec, dědeček a tak dále. Dřív existovala i příjmení dnes poněkud nezvyklá, ale časem zmizela: jmenujete-li se kupříkladu Prdel, máte velmi sníženou pravděpodobnost najít si nevěstu („snoubenci se rozhodli užívat společné příjmení...“) a váš – třeba i úplně skvostný – chromozom Y zajde na vynucený celibát taky. A naopak – je málo platné, že máte příjmení, které vám každý závidí, třeba Krásnovodský, sejde-li se s chromozomem Y nesoucím nějakou neblahou mutaci, a tedy neplodnost, žádní další Krásnovodští už nebudou.
Vzhledem k postupné koevoluci fenoménu genetického s fenoménem kulturním, propojenými pouze a výhradně logikou mezigeneračního přenosu, lze předpokládat, že muži se stejným příjmením budou mít nakonec i stejné chromozomy Y. Výzkum v Británii ukázal, že 70 % skupin mužů definovaných tím, že sdílejí stejné příjmení, se významně geneticky liší od náhodné kontroly, aniž by věděli, že jsou si navzájem příbuzní. Chromozomy Y mnoha příjmení jsou geneticky skoro uniformní. Takový objev má samozřejmě dalekosáhlý význam praktický, ať už jde o pátrání po dědičných chorobách, nebo o kriminalistiku („vrahem je s 80% pravděpodobností pan Babinský, jenom ještě nevíme který“).
Ženská příjmení jsou ještě zajímavější, protože jsou obvykle dvě a původní informace genealogická se během života ztrácí, překrývá ji informace o nově vzniklých rodinných vztazích. Ženu tedy dle příjmení geneticky identifikovat nelze. Změnou příjmení je zveřejněna změna vlastnictví; žena přestává patřit svému otci a přechází do vlastnictví svého manžela (bývalo to zdůrazněno i prsteny a čepci, abyste poznali, kdo dosud je a kdo už není na trhu, aniž byste se museli vyptávat, jak se kdo jmenuje teď a jak předtím). Že pokrokové ženy odmítají přijmout příjmení manželovo, je pochopitelné; proč si ochotně ponechávají jméno otcovo, které omylem považují za „své“, je záhada – buď si na ně prostě jen tak neuvědoměle zvykly, nebo doufají, že otec umře dřív než manžel a pak už budou patřit jen samy sobě.
Naopak snaha akcentovat svobodu ženy tím, že ponese kombinaci příjmení dvou různých chlapů, má už v sobě cosi docela marného. Možná hodlá dvojitým příjmením své majitele zmást, doufajíc že v nastalém kompetenčním zmatku dojde k uvolnění kázně. Těžko tu nevzpomenout na starý vtip o Leninovi libujícím si, že manželská nevěra má mnoho výhod, neboť manželce se řekne, že se jde k milence, milence, že se jde k manželce, a zatím se půjde do knihovny a tam se bude učit, učit a učit.