Vytrvalé blues bílého muže
Už od klukovských let šly Mayallovy zájmy dvěma směry: bavila jej rukodělná a především výtvarná práce, zároveň z něj rychle rostl hudební nadšenec. Narodil se 29. listopadu 1933 v severoanglickém Macclesfieldu. Británie i kontinent se vzpamatovávaly z velké hospodářské krize, v Německu byl čerstvě u moci Hitler.
Hudební gusto vytáhlého blonďáka jednoznačně nasměrovala otcova obsáhlá diskotéka, desítky šelakových kotoučů na 78 otáček obsahujících americké jazzové, ale také bluesové nahrávky: Big Bill Broonzy, Leadbelly, Josh White, Brownie McGhee. Johnův táta uměl i na kytaru a syn se od něj učil první akordy. O něco později začal podle nahrávek cvičit s foukací harmonikou.
Ve čtrnácti nastoupil na střední výtvarnou školu Junior School of Art v Manchesteru, kde už měl také možnost cvičit na klavír a kopírovat boogie styl pianistů, jako byli Albert Ammons či Meade Lux Lewis.
V osmnácti dostal povolávací rozkaz do armády Jeho Veličenstva. Oblékl na tři roky battledres a po několika měsících v Anglii se přesunul do Koreje, kde britské jednotky pomáhaly udržovat křehké příměří po skončeném konfliktu mezi severem a jihem země. John zastával povětšinou administrativní práce u ženijních jednotek (Royal Engineers), volné chvíle si zpestřoval muzicírováním.
První elektrickou kytaru si pořídil hned po demobilizaci, zároveň se zapsal ke studiu na Manchester College of Art, vysoké škole uměleckoprůmyslového zaměření.
Jen na okraj: výtvarné – uměleckoprůmyslové – školy, ať už střední či vysoké, hrály v Británii 60. let významnou roli. Jednak vychovaly řadu skvělých designérů a výtvarníků nejrůznějšího zaměření, ale vedle toho byly přímo líhní rockových a bluesových muzikantů. Jen namátkou: John Lennon, Charlie Watts, Jimmy Page, Pete Townshend, Eric Clapton a řada dalších včetně Johna Mayalla. Ti všichni absolvovali, případně nějakou dobu navštěvovali výtvarné školy a učiliště.
John Mayall se po absolvování školy výtvarnou prací živil, později byl autorem výtvarné podoby obalů svých alb. Hudbu zpočátku provozoval amatérsky, ať už s kapelou hrající tradiční jazz, nebo později v sestavě, kde mělo hlavní slovo blues. Tenhle žánr však stál v Británii konce 50. let spíš na okraji zájmu. Jistým mezníkem se v roce 1962 stala událost, o které se Mayall dočetl v hudebním týdeníku Melody Maker: v londýnském Ealingu právě otevřeli hudební klub zasvěcený bluesové hudbě. Vedli jej Alexis Korner (často přezdívaný otec britského blues) a uznávaný hráč na foukací harmoniku Cyril Davies.
Korner si Mayalla poslechl a dodal mu odvahy, aby se i s rodinou přestěhoval do Londýna a zkusil poněkud vrtkavé štěstí jako profesionální muzikant.
Swinging London
Popularita bluesové hudby – správněji možná rhythm and blues – v Británii začátkem šedesátých let nabírá zprudka obrátky. Na výsluní zájmu se objevují jména jako Rolling Stones, Manfred Mann (první britská „prvoligová“kapela hrající na podzim roku 1965 v Československu), Animals se zpěvákem Erikem Burdonem, na pomezí jazzu a blues stojící Georgie Fame, Spencer Davis Group s mladičkým Stevie Winwoodem. Spolu s mnoha dalšími vytvářejí originální hudební kulisu fenoménu, který dostane název roztančený-swingující Londýn, postihující kulturní a společenský kvas v britské metropoli šedesátých let.
Mayall se od roku 1963 zabydluje na londýnské hudební scéně a po nepříliš úspěšném singlu nahrává v prosinci 1964 rovnou živé album John Mayall Plays John Mayall.
Velký zlom přichází v roce 1965 s příchodem dvacetiletého kytaristy Erika Claptona, který právě kvůli rozdílným názorům na stylovou čistotu opustil kapelu Yardbirds. Album Blues Breakers with Eric Clapton vychází v roce 1966 a v britském žebříčku dosáhne na šesté místo. Ve svých memoárech Clapton na tu dobu vzpomíná:
„Začal jsem s Blues Breakers v dubnu 1965 a hned jsem se nastěhoval k Johnovi do domu, kde žil s ženou Pamelou a jejich dětma. Byl o dvanáct let starší, měl dlouhý vlnitý vlasy a vousy, takže vypadal trochu jako Ježíš a působil jako oblíbený učitel. Byl pořád v pohodě, přitom vůbec nepil a fanaticky vyznával zdravou výživu. Vystudoval grafiku, celkem slušně se živil jako ilustrátor, hlavně sci-fi knížek, a pracoval taky pro reklamní agentury. Nejvíc ze všeho ale miloval muziku, měl tu nejneuvěřitelnější sbírku desek, jakou jsem kdy viděl... Měl jsem u Johna pokojíček v podkroví, a když jsem zrovna neměl co dělat, tak jsem ty desky poslouchal, hrál s nimi a piloval techniku.“
Erikova popularita prudce stoupala, na londýnských zdech se dokonce objevilo graffiti vzývající Claptona jako boha. Dlužno však říci – a sám kytarista to ve svých pamětech přiznává – že se vůči kapelníkovi zachoval hanebně a bez jakéhokoliv upozornění jej brzy opustil. Způsobil mu tím nemalý problém, jenže Londýn byl domovem řady skvělých mladých kytaristů, pro které rozjezd v Mayallově kapele znamenal předstupeň příští slávy. Něco přes rok s ním hrál Peter Green: podílel se na albech A Hard Road a Crusade, následně založil vlastní skupinu Fleetwood Mac. Na další dva roky jej vystřídal Mick Taylor, po němž pak sáhli Rolling Stones.
Právě sestava Blues Breakers s Mickem Taylorem vydává v půlce roku 1968 album Bare Wires, které vystoupá až na třetí místo britského žebříčku. Mayall však brzy kapelu zahrnující i členy příštího jazz-rockového seskupení Colosseum rozpustí a vypraví se za oceán do Kalifornie.
Stráví tam několik týdnů a vrátí se nadšený a plný nejroztodivnějších zážitků, které vtělí do skladeb alba Blues from Laurel Canyon. Jeho odezva v Británii však zdaleka nenaplní očekávání a Mayall se rozhodne k zásadnímu kroku: přesídlí do Spojených států a další dva roky působí s poněkud netypickou poloakustickou sestavou bez bubeníka, jak dokládají alba z té doby: Turning Point, Empty Rooms a USA Union.
Za velkou louží
V roce 1971 vydává dvojalbum Back to the Roots, přinášející, jak název napovídá, návrat k dřívějšímu hutnějšímu zvuku s bicími a výraznou kytarou. Nahrávky pořízené v Kalifornii i v Londýně zachycují řadu přizvaných špičkových muzikantů, kteří pomohli vyšperkovat jinak dosti průměrné Mayallovy skladby. Začátkem sedmdesátých let vyjde několik kompilací, což neklamně signalizuje jistý tvůrčí útlum. Snaží se zachytit i tehdy módní jazz-rockový trend a v roce 1972 vydává živou nahrávku s jazzovými muzikanty Jazz Blues Fusion.
Celkově patří sedmdesátá léta ke slabší části Mayallovy kariéry, znovuvzkříšení značky Blues Breakers přichází v roce 1982, když se opětovně spojí s Mickem Taylorem, bubeníkem Colinem Allenem a basistou Johnem McVie. Sestava procestuje Ameriku, Austrálii a Evropu, povětšinou s osvědčeným repertoárem ze starších desek.
To už má Mayall za sebou nešťastný požár, který v roce 1979 zničil jeho dům v losangeleském Laurel Canyon. Ohni padla za oběť spousta desek, knih, fotografií a dokumentů Mayallovy kariéry. Nenahraditelná škoda a pochopitelně velké trauma. V tomtéž roce se také podruhé oženil, tentokrát s Američankou Maggie Parkerovou, doprovodnou zpěvačkou v kapele Harveye Mandela. Pro nás je zajímavé její dívčí jméno: Mulacek. Ano – prarodiče skutečně přišli do Ameriky odkudsi ze středních Čech. S Johnem spolupracovala jako zpěvačka, ale podílela se i na manažerské práci a pořídila také řadu dokumentárních fotografií. Manželství trvalo víc než tři desítky let, rozvedli se v roce 2011.
V roce 1984 dává dohromady sestavu se dvěma skvělými kytaristy Walterem Troutem a Coco Montoyou. První setrval s Mayallem pět let, druhý téměř deset. S touto kapelou kmotr britského blues také poprvé zavítal do tehdejšího Československa, aby odehrál dva koncerty jako host Bratislavské lýry v roce 1985.
Devadesátá léta i první roky nového milénia znamenaly příliv nové energie. Objevilo se i několik zajímavých alb z Mayallovy dílny – postupně Wake Up Call (1993), Spinning Coin (1995), Blues for the Lost Days (1997), Padlock on the Blues (1999), Along for the Ride (2001) a Stories (2002).
V roce 2003 oslavil vytrvalý muzikant své sedmdesátiny dobročinným koncertem v Liverpoolu, mj. s hvězdnými hosty Erikem Claptonem a Mickem Taylorem.
Ani s osmi a půl křížku na krku nepřestává John Mayall se svou kapelou brázdit pódia. „Kmotr britského blues“vystoupí příští pátek v Praze ve Foru Karlín.
Stále na cestě
Po listopadu 1989 jsme Johna Mayalla poprvé přivítali v Brně roku 1997, od té doby je u nás častým, dá se říci pravidelným hostem. V rámci turné k pětaosmdesátinám by měl znovu vystoupit v Praze 15. března. Pokaždé při takové příležitosti můžeme v publiku zahlédnout několik „Mayallů“, fandů vzdávajících idolu čest svým vzhledem, s vlasy staženými do culíku a bradkou...
Od roku 1993 na postu sólového kytaristy exceloval Texasan Buddy Whittington, jehož nápaditá hra i autorská spolupráce měly lví podíl na kvalitě Mayallových alb od poloviny devadesátých let. Po téměř patnácti sezonách jej vystřídal kolega a texaský krajan Rocky Athas, následně se Mayall na kratší dobu rozhodl koncertovat pouze s bubeníkem a baskytaristou. Ale tradice skvělých kytaristů má být zachována, byť poněkud netradičně: poprvé je na tomto postu žena, skvělá – do třetice z Texasu – Carolyn Wonderlandová. Hraje bez trsátka, prsty, a čistým, nezkresleným tónem tak trochu připomíná Marka Knopflera v dobách Dire Straits.
Hodnotit Mayalla a jeho téměř šedesátiletou kariéru není jednoduché. Rozhodně nepatří mezi novátory a stylotvorné autory-interprety, jakými se hudební scéna šedesátých a začátku sedmdesátých let zapsala do historie. Jeho zásluha tkví jednoznačně v dlouhodobé propagaci blues, které během dlouhé kariéry a za spolupráce řady skvělých hráčů „převlékal“do různých podob. Jako skladatel se také povětšině držel ortodoxního dvanáctitaktového schématu, v textech často slyšíme příběhy mající reálný základ v jeho vlastních zážitcích a zkušenostech.
Pro Mayalla je typický zpěv – výše posazený a trochu přiškrcený hlas – stejně jako foukací harmonika, jejíž sóla jsou ozdobou mnoha nahrávek. Hraje i na kytaru a klávesy, ale svoje umění nijak nepřeceňuje, na to už vystřídal v různých sestavách spoustu kytarových machrů.
Ke svým fanouškům je laskavý a vlídný, často po koncertech postává u stolu s cédéčky. Ochotně se dává do řeči, rozdává autogramy a pózuje na společných fotkách. O poznání horší to s ním mívají novináři: když zrovna nemá náladu, odpovídá úsečně až jednoslabičně – což zažil třeba Marek Eben, když jej pozval na televizní plovárnu.
Od roku 2005 je John Mayall důstojníkem Řádu britského impéria (OBE), k čemuž poznamenal: „Nikdy jsem neměl žádný hit, nevyhrál jsem Grammy ani nejsem v Rock’n’rollové síni slávy... Toto je tedy nejdůležitější cena, kterou jsem dostal.“
Mayallova zásluha tkví jednoznačně v dlouhodobé propagaci blues, které během dlouhé kariéry a za spolupráce řady skvělých hráčů „převlékal“do různých podob