Nesmrtelná svědectví z pekla
Od loňského října do března probíhá v Památníku Auschwitz poblíž polské Osvětimi unikátní výstava. Premiérově byly na jednom místě shromážděny práce malíře Davida Ol`ereho, jenž po osvobození lágru skicoval a maloval výjevy zla, které mělo být zapomenuto... Zůstávají tu však i výjimečné knihy, které připomínají, že před 75 lety došlo k nejmasovější vraždě Čechů.
Lidé, čtěte: Pojď ke mně, ty šťastlivý občane světa, jenž žije v zemi, kde štěstí, radost a potěšení stále ještě existují, a já ti povím, jak zločinci moderní doby proměnili lidské štěstí ve zmar, radost v ustavičný žal a navždy lidem zničili spokojenost... Pojď ke mně, ty svobodný člověče ze světa, který je strážen lidskou morálkou a tvé bytí zaručeno zákonem, a řeknu ti, kterak moderní kriminálníci a hanební zločinci pošlapali mravnost života a anihilovali právo na bytí. Přistup ke mně, svobodný občane světa, kdož jsi měl štěstí nepoznat osobně vládu ukrutných pirátů dnešní doby, a sdělím ti i ukážu, jakýmpak způsobem zavraždili miliony duší náležejících lidem, mučedníkům, tak začínají osvětimské paměti Zalmana Gradowského.
Od stovek jiných svědectví, jež naštěstí podali světu po lednu 1945 přeživší z koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, se tohle velice liší. Gradowski, jenž se narodil asi roku 1909 v obci Suwałki, byl do Osvětimi odvlečen s celou rodinou v prosinci 1942. Zatímco jeho matku, ženu i dvě sestry poslali esesáci ihned po příjezdu do plynu, silného Gradowského určili k „práci“ve smutně proslulém sonderkommandu, tedy ve sboru židovských vězňů, kteří museli vykonávat tu nejhorší myslitelnou činnost v nám zatím známém vesmíru: vytahovat hrůzou zkroucené mrtvoly z plynových komor, vytrhávat jim zlaté zuby a pálit lidi po desítkách v pecích – jako otop.
Na rozdíl od výpovědí dalších takových nešťastníků, Shloma Venezii či Filipa Müllera (jehož vzpomínky vyšly česky teprve loni jako Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení), nebyly Gradowského texty psány až po válce, nýbrž již během ní. Potajmu, skrytě – ba přímo v pekle. A to až do října 1944, kdy se členové komanda pokusili o vzpouru, během níž vesměs zahynuli anebo byli následně popraveni. Gradowski byl jedním z organizátorů vzdoru, ovšem ani on osudné datum památné revolty nepřežil.
Zakopaný i odložený poklad
Přežila však jeho slova, jež v jidiš zapisoval do lístků ukrytých pod základy Krematoria III. Rukopis nesmírné výpovědní ceny se našel nadvakrát. První část objevili již 5. března 1945 pracovníci sovětské dokumentační komise, jimž pomohl někdejší člen sonderkommanda Shlomo Dragon. Ten tušil, kde mohl Gradowski hliníkovou plechovku s papírky zakopat. Obsahovala 81 stran textu hlavně o perzekucích Židů v oblasti Grodna, popis transportu i příjezdu do Osvětimi a dvoustránkový dopis; vše psané v jidiš. Sověti zápisky odvezli do leningradského (petrohradského) muzea, kde dokumenty zůstaly světu skryty až do šedesátých let. Až roku 1962 se dostaly coby mikrofilmy do Polska, byly profesorem Bernardem Markem přeloženy do polštiny, ale vydány jen v bulletinu Židovského historického ústavu. V původním znění vyšly v izraelském sborníku až v roce 1977.
Druhý Gradowského manuskript byl objeven rovněž v roce 1945, ale měl ještě pohnutější osud. V ruinách lágru poničený notýsek našel místní Polák (anebo sovětský důstojník, verze se liší), načež byl nabídnut k prodeji Chaimu Wolnermanovi – jednomu z nemnoha přeživších Židů přímo z města Osvětimi. Ten usoudil, jakou hodnotu dílo má, a odkoupil jej. Dva roky nato se rozhodl k emigraci do Izraele. Den před odjezdem a po rozlučce se svými přáteli, jak vzpomínal, byl jeho byt vyloupen – a prakticky všechny Gradowského texty zmizely! Zachovalo se jen pět stran originálu; naštěstí si však z něj Wolnerman již předtím pořídil kopii.
Poté, co si v Jeruzalémě zajistil živobytí, začal v padesátých letech pomýšlet na vydání pamětí, jež se týkají strašlivé práce mezi komorami a pecemi, selekcí jeho kamarádů z komanda, nacistické bestiality a života v žalu... Jenže v té době svět nevěděl o onom prvním manuskriptu, takže překlad opisu byl přijímán s pochybami; rokovalo se o autenticitě. Spis Ze samého srdce pekla vydal Wolnerman až na konci života, v prosinci 1977. Hebrejsky vyšel rok nato, anglicky roku 1985. Loni pak publikovali historici z Osvětimi souborné vydání obou částí s předmluvou i komentáři v polštině, angličtině, němčině, francouzštině, španělštině a italštině. A to tak, jak si Gradowski sám přál – nikoliv anonymně, pokud možno s vlastní fotkou a s věnováním svojí rodině, „spálené v Birkenau-Auschwitz“, tedy manželce Soně, matce Sáře, sestře Ester-Ráchel, druhé sestře Lubě, tchánovi Raphaelovi a švagrovi Wolfovi.
Pro nás, české čtenáře, je to zásadní text, který z první ruky popisuje i nejmasovější vraždu Čechoslováků, již nacisté vykonali právě před 75 lety, v noci z 8. na 9. března 1944. Tehdy zemřelo přes 3500 obyvatel tzv. rodinného tábora, původně z Terezína. Gradowski, jenž s dalšími členy komanda věřil v zahájení společné vzpoury s Čechy, popisuje, jak maminky při cestě do plynových komor bez ustání líbaly své děti v náručí, jak lidé jdoucí na smrt zpívali hatikvu a československou státní hymnu. „Nyní pějí hymnu zotročeného československého lidu. Byli občany tohoto národa. Žili v míru a bezpečí, než přišli barbaři a zbídačili je (...) Z hlubin hrobky posílají vzkaz českému národu, aby se chystal do bitvy. Píseň upomíná, že brzy již budou národy celého světa osvobozeny a mezi nimi bude i Československo,“věřil nadaný Polák.
Takových bezprostředních a ihned sepsaných svědectví není mnoho. Kromě Gradowského zápisků byly v letech 1945 až 1980 ještě nalezeny tajné poznámky dalších „otroků“ze sonderkommanda, a sice kolegů Zalmena Lewentala, Leiba Langfusse, Marcela Nadjaryho, Chaima Hermanna a také neznámého vězně. A to je vše, jak vypočítává další nová osvětimská knížka, ilustrované kompendium Auschwitz from A to Z (2018). „Zápisky se liší, některé mají formu dopisů na rozloučenou, jiné popisují život v ghettu, deportaci do Osvětimi a práci v sonderkommandu včetně likvidace specifikovaných transportů a pálení mrtvol,“charakterizuje nemnohá přímá svědectví autoritativní encyklopedie. Nechybí v ní chmurná, ale příkladně zpracovaná hesla jako plynové komory, vlasy, popisy vězeňských bloků, Brünn/Brno (kde byla „pobočka“KL Auschwitz, jíž jako první velel násilník Gerhard Palitzsch), spalovací jámy, děti (do lágrů jich bylo přivezeno nejméně 232 tisíc a asi 700 dětí se tam i narodilo!), Češi, zubní zlato (z obětí bylo v roce 1944 „vytěženo“odhadem deset kilogramů kovu měsíčně), útěky a pokusy o útěk, exemplární popravy, homosexualita, špitály, Freddy Hirsch i Rudolf Vrba, práce, tetování, „medicínské“pokusy na lidech, smrtící injekce fenolu i petroleje, hudební orchestry (v nichž hrávala i řada krajanů), selekce, samozřejmě i sonderkommando a – David Ole`re.
Ze tří nových knih je stěžejní ta třetí, katalog k aktuální výstavě francouzského malíře polsko-židovského původu Davida Ole`reho, jenž zvěčnil výjevy z pekla. Kromě několika slavných, potajmu pořízených fotografií ze spalování mrtvol, o něž se postarali v srpnu 1944 členové komanda v čele s Řekem Albertem Errerou, jde o ojedinělé zobrazení dění, jež si ani sami Němci nefotili...
Malíř nevypověditelných hrůz
David Ole`re, narozený ve Varšavě roku 1902, byl talentovaným umělcem, který už od roku 1923 žil v Paříži. Maloval, vytvářel i filmové plakáty pro hollywoodská studia. V únoru 1943 jej francouzská policie zatkla, vždyť byl Žid, načež o měsíc později dorazil do Osvětimi. Na rampě prošel selekcí. Dostal práci v sonderkommandu, kde zprvu kopal jámy na spalování lidí. Pak v peci pálil nepotřebný „odpad“(rodinné fotky, pasy či modlitební knížky), musel i vytahovat zavražděné ženy, muže a děti z komor, jejichž torza bez přestání mířila do hučících pecí. Po evakuaci lágru, po lednu 1945 prošel ještě koncentračními tábory v Mauthausenu, Melku a Ebensee. Vše přežil.
A začal po paměti nejprve skicovat, později i malovat to, co spatřil. U čeho osobně byl. Jeho díla, jichž je kolem sedmi desítek a jež jsou prvně společně vystavována v Osvětimi, jsou pro nepřipravené diváky jakýmsi chrstnutím kýble lidské krve do tváře. Není to horor; je to holá pravda, jak postupně dokázala srovnání jeho obrazů s nákresy pecí, krematorií i s dalšími popisy poprav fenolovými injekcemi, lékařskými „operacemi“, stříháním vlasů, vytrháváním zubů kleštěmi anebo nekonečným taháním zemřelých ke kremaci... Kdo jednou viděl Ole`reho kresbu esesáka, který bere z káry živé děti, mimina, a hází je do hořící jámy, už nikdy neuvidí svět stejně.
„Příliš mnoho se (svět) věnuje stupidnímu nonsensu, přišla chvíle věnovat alespoň trochu času pravdě. Vytvářím toto svědectví, veškerou a čistou pravdu, aby další generace byly uchráněny hrůz, jichž jsem seznal za války, a měly mír,“zní Ole`reho úvodní citát ve skvěle vypraveném katalogu k výstavě s podtitulkem Ten, který přežil Krematorium III. Podíleli se na ní jak Památník Auschwitz, tak pařížské instituce, izraelský Jad vašem, kurátoři a též Ole`reho vnuk Marc.
„Jeden jediný z přeživších vězňů v sonderkommandu byl umělcem. Jeden jediný přenesl na papír či plátno to, co spatřil na vlastní oči. Tou osobou byl David Ole`re. Jeho díla, ta, jež dokumentují exterminační proces, i ta, jež přinášejí emoce až za hranicí představitelných extrémů, jsou jedinými hmatatelnými zobrazeními toho, co se v Birkenau dělo v zákulisí,“píše v předmluvě editor a ředitel osvětimského muzea Piotr M. A. Cywiński.
Kdo by snad nenašel sílu tam vyrazit, může využít osvětimský eshop. Funguje příkladně, byť příchozí balík ze „sklepu Auschwitz“(obchodu) zarazí i otrlé. Uhýbat pohledy před minulostí však není možné. Nesmíme. I kvůli statečnému malíři, jenž nosil tetované číslo 106 144.
Ole` reho díla jsou pro nepřipravené diváky chrstnutím kýble krve do tváře. Není to horor; je to holá pravda, jak dokázala srovnání obrazů s nákresy pecí či krematorií...
Autor je etnolog. Věnoval se též dějinám tetování či zneužívání vlasů v Osvětimi.