Od dvaceti h jména žen

Outem o eutanazii, Janu Palachovi, eho nové hře, která bude mít Horních Počernicích.

takže taky „drželi hubu a krok“. A pak vzpoury v socialistickém táboře nevznikaly koordinovaně. Lidé byli k loajalitě vůči režimu nuceni a sprostě vydíráni. Všichni odejít nemohli a prostě se báli.

A jak to, že se našlo nemálo těch, kteří nepodepsali, a nic moc se jim nestalo?

LN To je jen šlechtí, že byli zásadoví a stateční.

Hlavně předvídaví. V roce 1977 mohlo být myslícímu člověku jasné, že po helsinské úmluvě je absolutní stop mučení a vraždění, jelikož Sovětský svaz se potřeboval dohodnout se Západem, aby se už tenkrát nepoložil.

LN Ale lidé přece vůbec nevěděli, co se v těch Helsinkách dohodlo, pro ně bylo všechno jen bolševická propaganda. Tady lhal i kandelábr na ulici. Copak tomu šlo věřit?

Režim byl helsinským podpisem nucen uzákonit i u nás Chartu lidských a občanských práv, takže stálo za to začít se jich nenásilně dožadovat. Oponenti mohli počítat s tím, že je ani nezatknou, nejvýš pozvou k výslechu. LN Ale nedalo se na to úplně spolehnout, že?

Můj bože, dá se vůbec žít bez rizika? A tohle vyšlo. Proto zabili našeho psa Edisona, a ne nás. Bylo jasné, že sami mají strach, jinak by nás zničili, ne? Stačilo vnímat, že Sovětský svaz se náhle chová jinak, a pomalu napínat luk. Problém je, že když se národ český cítí zaskočen přesilou, zvykl si příliš brzy kapitulovat a zlobí jej pak ti, kdo to neučiní.

LN A někdy je naopak statečný a soudržný – tak jako všechny ostatní národy.

Devadesátník má za nejvyšší vzepětí svého národa obě mobilizace v roce 1938. Český národ byl úžasný i na jaře 1945, od 5. do 9. května až nadlidsky, pak náhle nelidský. Bydleli jsme v Praze Bubenči vedle mé bývalé obecné školy, v níž „revoluční gardisté“mučili německé civilisty, aby se dostali k jejich šperkům. Mordování v pohraničí národ tiše vzal na vědomí. Byli jsme špatní vítězové a pak i špatní občané; v únoru 1948 i já. No a když přijel Dubček z Moskvy a v televizi se rozplakal, jako by se s ním zhroutil celý národ.

LN Máte v plánu napsat nový román nebo hru?

Když mi loni bylo těch devadesát, měl jsem pocit, že končím. Pak jsem musel během šesti neděl odkorigovat v němčině šest set stran nové knihy Z deníků Evropana a napsal jsem svému lékaři, že se cítím, jako když mi bylo osmdesát osm – to není vtip, pozdní roky jsou drsné skoky –, a tak bych rád ještě chvíli psal. Na knižním veletrhu v Lipsku bude v březnu prezentován ten nový titul. Ke květnovému Světu knihy u nás má znovu vyjít můj jediný veselý román Ten žena a ta muž ve „verzi pro negramotné“, do níž jej originálním pojetím komiksu převádí mnou velmi ctěný grafik Pavel Růt. A k třicátému výročí listopadu 1989 by měla vyjít knižně česká verze té lipské.

LN A o jakou knihu jde?

Propojil jsem související pasáže memoárománů Z deníku kontrarevolucionáře a Kde je zakopán pes i životopisu To byl můj život?? novými texty, takže celek sleduje sto let republiky z pohledu autora, jenž na tu stovku dosáhl dík přímému svědectví rodičů. Při prezentaci v Lipsku mě čeká společné vystoupení se spisovatelkou Terezou Boučkovou, mou dcerou. Štafeta pokračuje.

LN Zdá se, že se už nehádáte.

My dva a hádat se? My jsme si vždycky jen zásadně vyměňovali názory!

LN Ale podle jejího Indiánského běhu to tak nevypadalo...

Vycházel jsem z toho, že potomek má právo otce kritizovat a ten povinnost to

LN A nezdá se vám, že je to cíleně vyvolávané, že někomu jde o to, aby Evropu rozeštval, což se mimochodem velice daří?

Čím je politika globálnější, tím je nemilosrdnější. Užívá všechny myslitelné prostředky nátlaku až po nejkrajnější, kterým je okupace. Pokud u nás nedlouho po konci 20. století, v němž nás postupně odnárodňovali Rakušané, Němci a Rusové, volá někdo po vystoupení České republiky z EU a z NATO, je buď totálně neinformovaný, totálně zmanipulovaný, nebo totálně zaprodaný možným okupantům příštím. Politicky, hospodářsky i vojensky propojená Evropa, jejíž státy si přitom hodlají uchovat jedinečnost, je garance, jakou Češi v tisíciletých dějinách neměli. Náčelník Vinnetou by na tomhle místě ukončil „intervýjev“slovem: Howgh!

LN Mluví se o tom, že se má rozlišovat mezi ekonomickými migranty a těmi ohroženými na životě. Ale co byli emigranti z Československa 70. a 80. let? Z velké části odcházeli, aby se měli líp, aby si mohli kupovat krámy, které znali ze západních reklam, ale i je režim ohrožoval, nebyli svobodní. Vždycky je to propojené a vždy se člověk chce mít lépe. Kdo to bude rozhodovat?

Ekonomickými migranty nebyli Židé prchající před nacisty – stejně jako ti, kdo v roce 1968 utíkali v obavě, že znovu zažijí rudý teror padesátých let. Pravidlo je prosté: pokud vám jde o krk, musí vám být pomoženo, pokud ne, je výhradně na tom kterém státu, jestli se vás ujme. A ten má právo klást si podmínky. Němci, jimž k ekonomické velmoci pomohli právě „gastarbajtři“, nechali přistěhovalectví volný průběh – a teď bojují s důsledky. Ono přece jen nejde, aby si někdo v Evropě založil harém nebo zaživa zazdil dceru, když odmítla vzít si toho, s kým ji otec smluvně směnil za velblouda. Opatrný přístup České republiky není zápecnický, respektuje, že se naše společnost dosud sama učí demokracii a tenhle problém by ji mohl přebujením zradikalizovat. Stojím za návrhem, aby LN Vy se nikdy nevzdáváte, že? Pořád v pohybu, ba i v boji. Myslíte někdy na smrt a máte vůbec závěť?

Tedy, paní Jano, gratuluji k otázce, kterou jsem ještě nedostal. Ano, píšu závěti od dvaceti. Měnila se v nich jména skvělých žen, které postupně tkvěly v mém srdci, ale teď je tam pětapadesát let jméno Jeleny – a ovšem našich dětí. Varuji všechny, kdo si závěť nepořídí: je to past na potomky, kteří zdědí často jen trauma, když se rodina nečekaně promění ve smečku rvoucí se o kořist – jako v mé hře Éros. Následníci se ale budou divit, jak je toho dědictví pomálu, úspory spolu s nimi a přáteli radostně projídáme a propíjíme, takže na ně čeká vlastně jen to malé sklobetonové letní sídlo v Sázavě střežené památkáři, neboť je to čistý Bauhaus starý jako já a nezkažený úpravami, jímž navíc prošlo půl století politických i kulturních dějin téhle země a dík návštěvníkům vlastně i Evropy. Často tu někdo zazvoní s kytičkou pro zakopaného psa a najde v udržované zahradě už čtyři hrobečky, které očurává pátý Barbar.

LN Třeba se o Sázavu poperou, když jsou i oni čtyři.

Ne, ne! Pracuji na tom, aby tu perlu koupila parta osvícených milionářů, která z ní udělá, co zdobí řadu významných obcí v Německu: instituci nabízející pracovní pobyty umělcům. Zasloužila by, aby v ní mohl každý půlrok přebývat s partnery střídavě kumštýř od nás i ze světa, kteří o ní napíšou anebo v obci zanechají tam vytvořené dílo. K tomu douška: tu nestárnoucí, neboť funkcionalistickou „kapesní vilku“si opodál klasického vilohradu objednal u slavného architekta Stráníka v roce 1928 šéf velké banky, aby unikl početné rodině. Obýval sám prostornou přízemní halu, nad níž jsou jen pokojíky pečovatelky, kuchařky a služebné. Pro rodinu se nehodí a koupit ji v roce 1958 už dávno neobývanou nemohl soudný otec tehdy už tří dětí, jak potvrdil život vedoucí až k rozvodu… I za to se nepřestanu omlouvat tím kajícněji, že v té prosté kráse dosud trávím každé jaro a léto. Pokud nebe opravdu je, věřím, že se z něj pan ředitel Goller dívá dolů a říká si podle Švejka: To jsem ale pořád užitečnej!