Demokracie potřebuje komunisty
Hlavními hrdiny zde jsou politici, vojáci a král a celých čtyři sta stran se točí kolem puče, o němž český čtenář patrně neví vůbec nic. Přesto španělský prozaik Javier Cercas dokázal napsat v Anatomii jednoho okamžiku úchvatnou rekonstrukci, jež se mění v román.
panělský spisovatel Javier Cercas se jednoho dne ocitl na životním rozcestí. Píše o něm na začátku Vojáků od Salaminy. Po vydání dvou knih se rozhodl, že bude lepší, když nechá práce v novinách a začne se věnovat pouze literární tvorbě. Což je přesně ten vzletný okamžik, který mnoho literátů zná. Bojí se ho udělat. A zároveň se bojí, že když ho neudělají teď, už ho neudělají nikdy.
V té chvíli má každý v hlavě jen úspěšné případy takových literárních vzletů, i když těch neúspěšných je jistě daleko více, akorát se o nich následně tolik nemluví. Javier Cercas (* 1962) však nemá ve zvyku nikoho šetřit, především pak ne sebe: „Výsledkem této životní změny bylo pět let finančního, fyzického a metafyzického strádání, tři nedokončené romány a příšerná deprese, která mě na dva měsíce sklátila do křesla před televizi. Moje žena odešla z domu, sotva jsem se začal sbírat, poněvadž už měla po krk placení účtů, včetně faktury za pohřeb mého otce, a pohledu na mě, jak plačky civím na temnou obrazovku…“
Následoval pokorný návrat do novin a nepříjemný zostřený trest za předchozí pyšný odchod: „Naštěstí či snad proto, že sice nejsem dobrý spisovatel, ale ani špatný novinář anebo že nejspíš v redakci neměli nikoho, kdo by chtěl dělat mou práci za ten skrovný plat, co mi nabídli, mě vzali. Přidělili mě do kulturní rubriky, kam se přidělují ti, o kterých se neví, kam je dát.“
Jo tak, tos byl ty?
Popisem tohoto osobního krachu tedy začínají Vojáci od Salaminy, kteří se stali bestsellerem a již vrátili Javiera Cercase jednou provždy na literární dráhu. Později se totiž díky práci v novinách a jednomu rozhovoru španělský prozaik dozvěděl o příběhu, který je jádrem této slavné knihy. Jedná se pozoruhodný moment ze španělské občanské války. Republikáni se chystají zastřelit skupinu frankistických zajatců, ale ideologovi frankistické strany se povede utéct, a to i díky tomu, že jeden z republikánských vojáků ho má sice na mušce, ovšem nechá ho bez výstřelu uniknout…
Javier Cercas se vydává pátrat, a tak se vlastně poprvé šířeji uplatňuje jeho metoda, kterou nazývá příběhy ze života či skutečná vyprávění. Vojáci od Salaminy
(2001) vyšly česky již v roce 2004 a jako potvrzení maximy, že všechno si žádá svůj čas, se nestalo vůbec nic.
Ve Vojácích od Salaminy čteme též o setkání s chilským prozaikem Robertem Bolaněm: „,Poslyš, a nejsi ty ten Javier Cercas, co napsal Pohnutku a Nájemníka?‘ Pohnutka a Nájemník jsou názvy těch jediných dvou knížek, které mi před nějakými deseti lety vyšly, aniž to kdo zaznamenal, leda pár přátel. S překvapením jsem nevěřícně přitakal. ,Ty znám,‘ řekl. ,Myslím, že jsem si je dokonce koupil.‘ ,Jo tak, tos byl ty?‘ Přešel ten vtípek. ,Počkej moment.‘ Zmizel v chodbě a za okamžik se vrátil. ,Tadyhle jsou,‘ řekl a vítězně vytasil moje knížky. Zalistoval jsem oběma a všiml si, že nejsou nedotčené. Málem smutně jsem podotkl: ,Tys to četl.‘“
Roberto Bolaňo (1953–2003) byl tehdy pro české čtenáře rovněž naprosto neznámý a hlavně už nebyl naživu. Jeho posmrtná sláva přišla především díky obsáhlým románům Divocí detektivové a 2666.
Ty už v českém prostředí zarezonovaly. V roce 2005 však vyšla česky nejprve novela Chilské nokturno a taky se vlastně nestalo vůbec nic.
Pokud by problémem Vojáků od Salaminy v tuzemském prostředí bylo to, že se zabývají španělskými záležitostmi, které českého čtenáře nezajímají, pak by na tom nyní přeložená Anatomie jednoho okamžiku byla ještě hůř. Jelikož Vojáci od Salaminy se týkají aspoň války, i když pouze občanské, a navíc podivné tím, že v ní vlastně bojovali fašisté s komunisty. Anatomie jednoho okamžiku, již vydal Prostor v překladu Adriany Krásové, je navíc dvakrát tak dlouhá.
A to jsme ještě neřekli, čím se Javier Cercas na těch více než čtyřech stech stranách zabývá… Neúspěšným pokusem o puč ve španělském parlamentu 23. února 1981, kdy byl premiérem jakýsi Adolfo Suárez. Říká vám to něco? A zajímá vás to? Asi ne – a proč by taky mělo? Jenže je tu jedno velké jenže: jenže zajímat by nás měl Javier Cercas, tedy v případě, že nás zajímá literatura. Pokud bychom si totiž měli vsadit na to, že někdo dokáže rekonstrukci nudných politických praktik přetvořit v napínavý román, kde se politováníhodné kariéristické mátohy promění ve skutečné postavy, potom by Javier Cercas patřil jistě k favoritům. Zde bychom měli též podotknout, že jistě bude knihu rozdílně nahlížet literární recenzent a politolog či historik.
Adolfo Suárez byl člověk plynulého přechodu od režimu generála Franca k demokracii. Patřil k frankistům, ale to ho v novém prostředí nediskvalifikovalo, ba právě naopak: „Suárez, který uměl udělat to nejobtížnější – demontovat frankismus a vybudovat demokracii –, nedokázal udělat to nejsnazší: řídit demokracii, kterou vybudoval. Jinými slovy, pro Suáreze to nejtěžší bylo to nejsnazší a to nejsnazší to nejtěžší. A není to jen hra se slovy. I když Suárez frankismus nevytvořil, vyrostl v něm, znal jeho pravidla skrznaskrz a uměl s nimi zacházet (a tak mohl skoncovat s frankismem, protože předstíral, že pouze mění jeho pravidla). A naopak: ačkoli demokracii vytvořil a vybudoval její pravidla, pohyboval se v ní obtížně, protože jeho návykům, jeho talentu a jeho povaze nebylo vlastní to, co vytvořil, ale to, co zničil.“
Suárezovo sebevědomí se počalo hroutit a nakonec zůstal naprosto osamělým premiérem, vědomým si toho, že jako politik je minimálně pro tuto chvíli vyřízený. Přitom dlouhá léta jeho přitažlivost fungovala bezvadně: „... není pravda, že lidi volili Suáreze, protože by měli klamnou představu o jeho nedostatcích a mezích nebo protože by se Suárezovi podařilo je oklamat. Částečně ho volili, protože byl takový, jakými chtěli být sami, ale především ho volili, protože – víc pro Javier Cercas své nectnosti než pro své ctnosti – byl stejný, jako byli oni.“
Král chce monarchii
Chtělo by se říci, že v některých momentech může Anatomie jednoho okamžiku připomenout český přechod od komunismu k demokracii, jenž byl pro někoho naštěstí, pro někoho bohužel sametový, a to včetně následného rozčarování z demokracie. Nicméně španělský autor též poznamenává, že Adolfu Suárezovi, jenž se zabýval budoucností, nikoliv napravováním minulosti, vděčí „za nejdelší období svobody, které Španělsko ve své historii poznalo. Právě takových bylo posledních třicet let.“
Sebevědomému premiérovi zlomila vaz i legalizace komunistické strany. Což Javier Cercas osvětluje dalším krásně vykrouženým větným paradoxem: „Je pravděpodobné, že když se Suárez v červenci 1976 dostal k moci, neměl v úmyslu komunisty legalizovat. Ale nepochybně si uvědomoval, že uznání komunistické strany se může stát prubířským kamenem jeho reformy, protože komunisté byli hlavní a téměř jedinou protifrankistickou opozicí a protože demokracie bez komunistů by byla okleštěnou demokracií.“
Dá se z tohoto „férového“přístupu něco převzít pro českou situaci? Nebo se zkrátka jednalo jen o pragmatický krok a nemá cenu tady poměřovat existenci komunistické strany v Čechách a ve Španělsku? Navíc, ve Španělsku legalizace komunistů vposledku vedla k jejich marginalizaci, což se v českém prostředí marně očekávalo.
Pro českého čtenáře je nadto cizorodým prvkem postava krále, jenž jmenoval Suáreze premiérem. Cercasův popis králova chování ukazuje, že pragmatičnost vítězila i na této straně mocenského mnohoúhelníku: „Královým projektem byla demokracie. Přesněji řečeno: královým projektem byla nějaká forma demokracie, která pomůže ukotvit monarchii. Nebo ještě přesněji: královým projektem byla nějaká forma demokracie nikoli proto, že by ho frankismus odpuzoval nebo že by netrpělivě čekal, až se bude moci zříci pravomocí, které zdědil po Francovi, nebo že by věřil v demokracii jako v univerzální všelék, ale protože věřil v monarchii a protože se domníval, že v daném okamžiku je demokracie jediný způsob, jak ve Španělsku monarchii ukotvit.“
Nic si nenalhávejme
Samotný puč je potom až komickou ukázkou alibismu, neboť značná část jeho přívrženců se pořád kryla natolik, aby kdykoliv mohla říct, že na této straně nikdy nestála. Autor Anatomie jednoho okamžiku si pochopitelně nenechá pro sebe ani to, co se týká lidského chování obecně, nikoliv jen Španělů tehdy: „Je lepší si nic nenalhávat: je nanejvýš pravděpodobné, že kdyby puč 23. února zvítězil, tleskala by mu značná část obyvatel, včetně politiků, organizací a společenských skupin, kteří ho odsoudili v okamžiku, kdy prohrál.“
Co to tedy Javier Cercas v Anatomii jednoho okamžiku předvádí? To, že je schopen žurnalistických rešerší a třídění podkladů a svědectví a že je zároveň následně schopen napsat skutečný román. Při čtení jeho textu totiž dochází k pozoruhodnému rozdvojenému vnímání.
Na jednu stranu je evidentní, že všichni ti politici si hrají vlastní hru, jde jim o vlastní kariéry a o moc, nikoliv o nějaké ideje či dobro druhých. Na druhou stranu však tyto směšné škvory umí španělský prozaik před našima očima skutečně povýšit na postavy z dramatu, které musíme hltat a dočíst až do konce, i když se jedná pouze o jakýsi zpackaný puč starý téměř čtyřicet let.
Někdo si tak z Anatomie jednoho okamžiku může odnést ujištění, že nemá cenu se politikou zabývat. Přesněji řečeno, že politikům nemá cenu nic věřit, protože se spíš dohodnou spolu proti lidem, než aby udělali něco pro lidi. Politika že je tedy mucholapkou na jistý nechutný typ jedinců, s nimiž vůbec nestojí za to se zdržovat. I když Javier Cercas hned několikrát zdůrazňuje, že není správné posuzovat politika z hlediska morálky.
Z literárního hlediska Anatomie jednoho okamžiku ukazuje, že španělský prozaik měl nejen trpělivost a žaludek se politickým tématem zaobírat, ale že měl i dostatek schopností z tohoto jalového tématu udělat vskutku velký příběh. Hlavní postavou zde tak nakonec není Adolfo Suárez, nýbrž Javier Cercas. A to přesto, že v této knize se postava autora objevuje sporadicky, nepoměrně méně než ve Vojácích od Salaminy.
Nabízí se samozřejmě otázka, do jaké míry Javier Cercas navazuje na díla non-fiction literatury, za všechny jmenujme Chladnokrevně Trumana Capoteho či Katovu píseň Normana Mailera… Daleko zajímavější nicméně je, že španělský autor píše své příběhy ze života a skutečná vyprávění v době, kdy romány prohrávají s literaturou faktu.
Španělský spisovatel si vybral střední cestu. Hledá pravdu, jak jen to jde, ovšem nepřestává při tom být zdravě skeptický. Ví totiž, že celou pravdu nikdy neodkryje, a že tak musí mít odvahu interpretovat. I proto nakročuje do románu jakožto postava, aby bylo pořád jasné, že se jedná nikoliv o pravdu objektivní, nýbrž pouze subjektivní.
Javier Cercas si tímto postupem rovněž buduje se čtenářem důvěrný vztah. Jenže důvěra je vposledku nabourána zdánlivě nedůležitým, privátním detailem. Na začátku Vojáků od Salaminy, kteří vyšli v roce 2001, píše, že mu zemřel otec. V závěru Anatomie jednoho okamžiku poznamenává, že svého otce pohřbil v roce 2008… Nejen politika, ale ani literatura se však nedá posuzovat z hlediska morálky. Politik udělá cokoliv pro to, aby měl moc. Literát zas udělá cokoliv pro příběh.
V redakci neměli nikoho, kdo by chtěl dělat mou práci za ten skrovný plat, co mi nabídli. Přidělili mě do kulturní rubriky, kam se přidělují ti, o kterých se neví, kam je dát.