Statečné matky, starostliví tátové
Láska a milování vedou k porodu. A hned po narození nového človíčka se lidé nějak starají jednak o vyčerpanou rodičku, jednak o novorozeně. Ale velmi, velmi rozličně, což zajímalo již antropoložku Margaret Meadovou. Chtěla dokázat, jak raná péče – a s ní vštípené návyky – ovlivňuje celou kulturu. Ptala se tedy na pestré Nové Guineji:
„Arapeše a vlídnou a mateřskou povahu jejich mužů i žen můžeme pochopit, pouze pokud porozumíme jejich zkušenostem z dětství a zážitkům, kterým oni na oplátku podrobují své děti. V prvních měsících života není miminko nikdy daleko od něčí náruče. Když matka někam jde, nosí dítě s sebou zavěšené ve zvláštní síťovce. Miminko dostane napít, kdykoliv zapláče, nikdy není ponecháno daleko od nějaké ženy, jež mu v případě potřeby může nabídnout prs, spí v těsném kontaktu s matčiným tělem. Zažívá tak nepřetržitý pocit tepla a bezpečí,“psala Meadová v práci Pohlaví a temperament u tří primitivních společností (1935).
Horské Arapeše srovnávala s Čambulii a Mundugumory. Ti už prý nebyli tak milí, spíše byli nevraživí, drsní, soutěživí a nesnášenliví i mezi bratry. „Do takto nastaveného světa, neustále vystaveného nepřátelství a konfliktu, se tedy rodí mundugumorské dítě. A téměř hned od narození začíná příprava na život bez lásky. Velmi malé děti se dávají do hrubého košíku, který nosí ženy tak, jako arapešské ženy nosí své síťové tašky. Když dítě pláče, nedostane najíst hned, místo toho se některá nezúčastněná osoba uchýlí ke konejšení. Začne nehty škrábat na vnější stranu košíku, aniž přitom na dítě pohlédne anebo se ho dotkne. Škrábání vydává ostrý skřípavý zvuk...“líčila vědkyně.
Pozor: i muži rodili a trpěli
A to je jen začátek. Mezi jihoamerickými indiány i u Basků existovala též svérázná poporodní péče. Dbalo se tam o muže-rodiče! Jak tomu bylo u Ťinů v dnešní Číně, patrně v západní oblasti Jün-nanu, referoval na přelomu 12. a 13. století cestovatel Marco Polo: „Mají ve zvyku, že – jakmile žena porodila, vstala, umyla dítě a zabalila je do plenek – manžel ulehne na lůžko místo ní a děcko má u sebe a stará se o ně čtyřicet dní, po které nevychází. Přátelé a příbuzní ho pak přicházejí navštívit, aby ho obveselili a potěšili (...) (Zato) šestinedělky vykonávají, co je v domě potřebí, přinášejíce manželovi, který je na lůžku, jíst a pít a dávajíce mléko dítěti, které má on u sebe,“psal o zvyku zvaném dnes termínem couvade.
Kuvade či kuváda spočívá v imitovaném porodu mužů, ale někdy také v jimi předstíraném „šestinedělí“, což mělo oslabené ženy zřejmě ochránit před útoky zlovolných sil; dle A. V. Friče, jenž hekajícího tatínka viděl u Borórů, šlo prý o odlákání duchů i bacilů od rodičky, o to, odevzdat se jim coby terč. Nejstarší zápisy pocházejí z antiky. Strabón v Geografice z přelomu letopočtu píše, jak bylo mezi keltskými národy v Thrákii a Skythii běžné ukládat po porodu na lože nikoli ženy, nýbrž muže (Kniha III: IV/17). Jiní autoři, jako Diodóros Sicilský, připomínají zvyky na Kypru i na Korsice: „Pakliže se žena stane matkou, neobtěžuje se ulehnutím, avšak její choť, jako byl by churav, ulehne a je mu po dobu obtíží věnováno tolik péče, jako by bolestí trpěl...“
Daleko běžnější je ovšem – celosvětově – péče o čerstvé matky. Po „jiném stavu“totiž zůstávají v dalším jiném stavu, potřebují se zacelit, zesílit a připravit na kojení. Pro přírodní národy proto zůstávaly načas vyloučeny z ostatní společnosti, byly ostatním „nebezpečné“, žily v karanténě a byly tabu. Na Tahiti to obvykle trvalo čtrnáct dní, během nichž rodička žila ve zvláštní chatce a nesměla se sama dotknout potravy – byla krmena. James G. Frazer připomínal ve Zlaté ratolesti (1890) případy, kdy bantuské kmeny Afriky považovaly za ještě „nebezpečnější“ženy, jež potratily; zvláště pak tajně.
S šestinedělím, jež je u různých kultur různě dlouhé – od pár dnů až po měsíce –, se pojily zvláštní pověry. Indiánky Čipevajky si musely vařit na jiném ohni (jinak by ostatní strávníci onemocněli), u Hererů nesměl otec spatřit matku ani dítě do té doby, než mu odpadnou zbytky pupeční šňůry, v Kalifornii pily do tří dnů po porodu pouze teplou vodu, kdežto keňští Masajové připravovali matkám kořeněnou hovězí polévku i odvar z posilující bahenní byliny. A čínští lékaři radili, aby „hned po slehnutí napily se sklenky moče novorozeňátka“, jak zapsal Jaroslav S rodinou po ruce Vlach v díle Žena ve zvycích a mravech národův (1913).
S náležitou péčí se lidé věnovali pupeční šňůře a placentě. Takhle u Oraibů v dnešní Arizoně: „Jakmile se dítě narodí, matka přichází, vezme placentu a jde ji pohřbít spolu se zakrvácenou pokrývkou a pískem na posvátné místo, pahorek placent.“Některé národy ji využívaly k léčení (Čína), ba k jídlu. Se šňůrou, tedy s poutem mezi matkou a dítětem, se zacházelo různě: někde si ji v amuletu bralo do života samo dítě (aby nemohlo být očarováno), jinde si ji vzali do úschovy rodiče a jiní příbuzní (což se děje dodnes). Etnografka Ellen B. Bassová popsala v monografii o brazilských indiánech Kalapalo (1973) celý porod, který končil s pomocí bab: „Dítě je načas ignorováno a veškerá pozornost je upřena na vypuzení placenty. Podávají se k tomu rostlinné odvary (...) Teprve poté si všímají novorozence. Pupeční šňůra je odříznuta, dítko omyto a placenta i šňůra zakopána pod domem nebo poblíž matčiny sítě hamaky.“
Sílící matky záhy přebírají péči o děti. Zásadní je strava, kojení. Inuitky čili Eskymačky krmily potomky řadu let; nebylo výjimkou, že si přišlo „cucnout“i pětileté dítě! „Mlezivo, první vodnatý sekret mléčných žláz, bylo obvykle u indiánů (Dakotů) pokládáno za jed pro dítě. Proto nebylo dítě kojeno, dokud ze žláz neproudilo kvalitní mléko. Místo toho první pokrm připravili příbuzní a přátelé – na uvítanou od celé komunity. Nasbírali nejlepší bobule a byliny prérie a šťávu slili do buvolího měchýře, upraveného jako kojenecká láhev. Jakmile začalo dítě sát z prsu, bylo kojeno, kdykoliv zakňouralo, ve dne i v noci, a bylo mu dovoleno s prsem si volně pohrávat,“psal psychoanalytik Erik H. Erikson v knize Dětství a společnost (1950), v níž ukazoval, jak se raná péče zúročí v dospělé osobnosti. Za zvláštní studii by stála i „mléčná pobratimstva“, jež se rozvíjela v Pamíru či Hindúkuši, kde děti mající stejnou kojnou byly považovány za sobě si příbuzné, za jakési „bratry a sestry v mléku“.
Mezinárodní den žen, MDŽ, jehož pravý obsah křivili komunisté, slavil svět včera. Svůj dík ženám, matkám, vzdávaly národy různě, ale po porodu jim a dětem svou péči věnovaly všechny... Byť se šestinedělek i bály, neboť zázrak zrození přinášel svá rizika. „Mají ve zvyku, že – jakmile žena porodila, vstala, umyla dítě a zabalila je do plenek – manžel ulehne na lůžko místo ní a děcko má u sebe a stará se o ně po čtyřicet dní...“
Opečovávané šestinedělky v koutě
Z egyptského papyru víme, že se žena po porodu očišťovala čtrnáct dní. Matky asi odpočívaly v lehkých šatech s dítkem na lůžku a jiné ženy jim v miskách nosily potravu. Jedna z částí Starého zákona stanoví pravidla určená šestinedělkám: „Žena počnuc, porodí-li pacholíka, nečistá bude za sedm dní; ona pak ještě za třidceti a tři dni zůstávati bude v očišťování se od krve...“(Leviticus 12:2–5). Pakliže porodila „děvečku“, platila až dvojnásobná zdrženlivost v chození do svatyní.
Římské novorozeně bývalo položeno na zem před otce; a vzal-li je na ruce (suscipere), přijal tím závazek své péče. Jméno se dávalo osmý den, existovaly už i plenky (fasciolae). Nezdvižené novorozeně – třeba znetvořené – pohodili.
Od středověku nabýval na významu křest. „Je zvykem pokřtít dítě co nejrychleji, protože koncem středověku a hlavně v 15. století panuje stále větší obava, aby neumřelo nepokřtěné. Osudem nekřtěňátek na onom světě se teologové velmi zabývají. Scholastikové soudí, že dětem zesnulým bez křtu zůstane navždy uzavřen ráj,“připomínal medievalista Jacques Le Goff hrozbu věčného žití v limbu, limbu dětí (limbus puerorum).
A to nechtěl žádný milující rodič dopustit. I na české vsi tak pečovali lidé jak o duše, tak o těla maličkých lidiček i jejich matek „ležících v koutě“anebo za plachtou (koutrou), jak se říkalo. Zástěnu zdobívali světci. Kout, kde leželo i mimčo, vykrápěli svěcenou vodou. Poblíž měli růženec, nůž i křídou nakreslené „muří nohy“, což mělo odhánět můry, jež prý chodily šestinedělkám a robátkům sát krev. Vítanější byly návštěvy příbuzných, kteří už dnes míří do porodnic. I tam dětem vinšují... báječný život!
Autor je etnolog a historik kultury