Bezruč a pečená husa
Skalnatý zalesněný hřeben nad jihomoravskými Lelekovicemi patřil k oblíbeným výletním místům už v 19. století. Dnes tu stojí rozhledna, odkud občas uvidíte Alpy, ale hlavně tu můžete pod speciálním Lelkovadlem vypouštět anebo chytat lelky.
To místo se jmenuje Babí lom a znají ho lidé široko daleko – ostatně sem vedou značené trasy ze všech stran, namátkou červená z Vranova, zelená od Ořešína a Útěchova, modrá od Podlesí a žlutá ze Svinošic. Nejkratší a také nejstrmější je červená z Lelekovic; od rozcestí u kostela a základů středověkého hradu v centru obce to nahoru k rozhledně jsou necelé dva kilometry s převýšením přes dvě stě metrů. Nesmíte se ale hned u rozhledny otočit a vracet, přišli byste totiž o to nejhezčí, co Babí lom nabízí: přes dva kilometry dlouhý skalnatý hřeben. Podobný byste jinde na jižní Moravě našli jen stěží, zkrátka romantika, jak když vyšije.
Lidé sem chodívali na výlety už v 19. století, a tak tu tehdejší starosta Brna Christian d’Elvert (1803–1896) nechal zřídit pohodlné lesní cesty. Prý k nim patří i stezka, která se proplétá přes přibližně čtyři sta metrů dlouhou část hřebene. Slovo pohodlné berte s rezervou, čeká vás šplhání nahoru i dolů, občas po kamenných stupních a schodištích. Ale žádný strach: cestu zvládnou i menší děti (samozřejmě tu a tam za ruku a s menší či větší pomocí), jen kočárky budete muset nechat doma.
Park v divočině
Proč se starosta Brna zajímal o Babí lom? Možná proto, že ve městě už pomalu neměl co zkrášlovat: jeho zásluhou ovinuly pohodlné cesty s lavičkami hrad Špilberk, další stezky protkaly tehdejší Císařský, dnešní Wilsonův les, pustil se i do úprav parků na Kolišti a na Kraví hoře a v okolí řeky Svratky. Společně se členy Rakouského turistického klubu pak vzal ztečí Babí lom. Na severním konci hřebene nechali v osmdesátých letech 19. století vybudovat dřevěnou trámovou rozhlednu, pojmenovanou podle náměstka brněnského starosty Rudolfa Rohrera. Jižní vrchol pak ozdobil krytý dřevěný pavilon, po předsedovi turistického klubu nazvaný Ripkova vyhlídka. Obě vyhlídky doplňovala dřevěná chata; a protože pánové po sobě rádi nechávali zřetelné stopy, útulně se říkalo Wieserova, to podle lesního rady a jednoho z budoucích starostů Brna. Rozhledny i chata tu stály až do druhé světové války, pak zpustly a zanikly.
V roce 1961 vyrostla díky členům lelekovického Sokola na jižním konci Babího lomu nová betonová rozhledna. Je volně přístupná a za dobré viditelnosti odtud uvidíte až třetinu Moravy a část Rakouska, občas i vrcholky Alp. Po severní rozhledně zbylo jen pár stop a zbytky kamenného schodiště, ještě o kus dál na nejsevernějším konci hřebene pak objevíte Spálenou skálu. Říká se jí tak kvůli černofialovému zbarvení. Vypadá, jako kdyby kdysi hořela.
Na křižovatce lesních cest pod stoupáním na Babí lom narazíte na oddechové místo s lavičkami, přístřeškem a originální dřevěnou plastikou od výtvarníka Jana Nováka. Říká se jí Lelkovadlo a slouží jako past na lelky. Pokud zkrátka někdo příliš často a rád lelkuje, údajně stačí projít pod Lelkovadlem. Lelkové se zachytí v hnízdě (zakloňte hlavu, pár jich tam uvidíte) a vy můžete odejít a pracovat.
Lelkování s vášní
Prapůvodně sice bylo Lelkovadlo určeno obyvatelům Lelekovic, kteří prý lelkují obzvlášť vášnivě, ale funguje i na ostatní – přijďte sem vypustit své lelky, nejlépe tak jednou ročně. Ale pozor, nezdržujte se pod Lelkovadlem příliš dlouho, jinak se vaši lelkové zase vrátí zpátky!
Lelkovadlo stojí pod Babím lomem už od roku 2001. Zřídil je svazek obcí mikroregionu Ponávka a je jednou ze zastávek na trase Krajem říčky Ponávky. Tu lemují další nápadité dřevěné plastiky, například Chodec a Brejlení v České, Mojžíšovy desky nedaleko kláštera ve Vranově nebo Pohled za nekonečno na okraji lesa nad Vranovem. Klidné místo s výhledem na kostel ve Vranově u Brna, do lesů a do nebe je předurčeno k rozjímání a dumání. Na počátku 20. století Babí lom učaroval Petru Bezručovi a jeho přátelům, spisovatelům Josefu Merhautovi a Rudolfu Těsnohlídkovi. Na jaře chodívali otvírat studánky na Šmelcovnu v údolí Bílého potoka za Veverskou Bítýškou, na Dušičky býval jejich cílem hřeben nad Lelekovicemi. Pravidelně v listopadu sem přicházeli zapálit svíčky za mrtvé kamarády a s sebou prý nosívali pečenou husu, aby si nahoře uspořádali piknik.