Bratři Okamurovi jsou Češi
Kdyby Česko nemělo bratry Okamurovy, muselo by si je vymyslet, napadne člověka nutně při sledování dokumentu Filipa Remundy, který soutěží na právě probíhajícím festivalu Jeden svět. Hayato, Tomio a Osamu Okamura totiž tak přesně ztělesňují určité typy v české veřejné debatě, že osmdesátiminutový dokument o nich vydá za dlouhou studii. Není to ovšem studie vyčerpávající (na to je bratrů pořád málo) a nepostihuje většinový proud. Zato ale velmi přesně pojmenovává tři vyhraněné přístupy ke světu, mezi nimiž ostatně většinová politika tak jako tak osciluje.
Potomci české matky a japonského otce si role „rozdělili“přímo ukázkově. Nejznámější Tomio, původně vlivný podnikatel v cestovním ruchu, nyní stojí v čele populistické strany SPD. Jeho starší bratr Hayato rovněž působí v cestovním ruchu, ovšem jako „pěšák“– provází už mnoho let japonské turisty po Karlově mostě a v poslední době se rovněž snaží prosadit v politice. Jakožto přesvědčený křesťan tak činí pod křídly KDU-ČSL. Nejmladší Osamu se úspěšně věnuje architektuře a urbanismu, cítí se jako Evropan, neskrývá, že je gay, a volí Zelené.
V příběhu bratrů Okamurových se propojuje veřejné a soukromé: rodinné vztahy jsou zásadně poznamenány politickými postoji (Hayato Tomia otevřeně a tvrdě kritizuje, Tomio s ním za to nemluví), jejich politické působení se zase neobejde bez odkazů k rodinnému příběhu. A pro českou společnost tím pádem (až jaksi podezřele dokonale) symbolizují její nekomfortní situaci: přirozenou a neoddiskutovatelnou spřízněnost, kterou však bolestně přehlušuje tvrdý střet opačných názorových proudů. Ten pak nutně poznamenává i ty, kdo se se snaží být nad věcí a nacházet třeba i pro patologické konání svých příbuzných vědoucnější vysvětlení, ne jen prosté zavržení – tak to v dokumentu činí urbanista Osamu; má-li tento dokument kladného hrdinu, je to nejspíš on. Oba jeho bratři se ukazují jako svého druhu karikatury. Tomio jako nabubřelý autoportrét povrchního a arogantního mluvky; Hayato jako dojemný a smutně směšný obrázek Dona Quijota.
Také dvě zásadní události, na jejichž pozadí se dokument odehrává, jsou jedna z veřejné a druhá z výsostně soukromé oblasti. Chystají se a posléze proběhnou parlamentní volby, v nichž kandidují oba starší bratři. A v Japonsku umírá jejich otec: cesta s Hayatem za nemocným tatínkem (ač setkání samo zaznamenáno není) patří k nejsilnějším momentům filmu.
Jméno Okamura je v Česku nejvíce spojeno s tím nejhlasitějším, tedy s Tomiem. V dokumentu ovšem jeho hlas chybí – alespoň v tom smyslu, že by se dal s autorem filmu lidsky do řeči. Jejich setkání zahrnuje dvě konfrontace, při nichž se Remunda marně snaží Tomia Okamuru přimět k účasti na natáčení. Tomiovy názory zastupují zejména jeho propagační nahrávky. Ale nezůstalo jen u nich: díky archivu si můžeme připomenout, jak působil Tomio Okamura třeba v roce 2010, když tvrdil, že o vstup do politiky nemá zájem. A kdy dokázal docela sympaticky ocenit výtvor Krištofa Kintery. Tam někde se skrývá naděje, že spolu jednou budou bratři zase mluvit.