Brexit aneb Nesnesitelná lehkost tří přání
V nejmenované pražské hospodě spíše horší jakostní kvality se opět tradičně scházejí dva muži středního věku, říkejme jim A a B, aby probrali aktuální pěnu dní. Nejinak je tomu i dnes. Před oběma muži stojí dnes již druhé pivo.
A: Tak už tě napadlo, na co bychom si dnes mohli připít? (Pozvedne půllitr.)
B: Když to je těžký. Na jednu stranu jasně, je to jen blbost, formalita. Ale kdybys to vzal třeba vážně a já jako bych rád teď bral věci taky trochu vážně, tak…
A: Tak co?
B: No tak je to vlastně docela zodpovědný, na co bys chtěl jako připít. Chápeš?
A: Nezlob se, ale nechápu. (Povzdechne si a půllitr zase položí.)
B: Tak já ti dám příklad. Třeba to pochopíš.
A: Tak dělej, padá pěna.
B: To je jako něco si přát.
A: A co je na tom? Něco si přát. S tím nemám problém. Já pořád něco chci.
B: Počkej. Ale to mícháš hrušky s jabkama! Chtít a přát si, to jsou dvě absolutně jiný věci.
A: Pro mě je to teda totéž.
B: Hele, chtít něco, to je naprosto intimní záležitost. To je mezi tebou a tebou a nikomu do toho nic není. Zato když si něco přeješ, tak už do toho zatahuješ jiný lidi. Chápeš, navíc často něco můžeš chtít, aniž by sis to nutně musel přát. To je třeba jako s brexitem…
A: To teda nechápu. Jak s brexitem?
B: No, Angličani přece chtěli vždycky vystupovat z Unie. To se všeobecně ví. Chtít mohli. S tím žádný problém nebyl. Nikdy! To až ve chvíli, kdy už jim chtění nestačilo, byli děsně pokrokoví a udělali si referendum, při kterým se zeptali lidí, jestli si přejí zůstat, nebo z té Unie vystoupit. A tak vzniknul problém. Teda brexit. To je přece jasný, ne? Chtít můžeš cokoli, s přáním je to ale o hubu.
A: No je pravda, že se říká, že si člověk má dávat bacha na to, co si přeje, aby se mu to nesplnilo.
B: Tak vidíš. Všimnul jsem si, že mladý, hlavně takhle ze showbyznysu, si rádi na veřejnosti přejou světový mír. Přitom to ale nemyslí vážně, ale jen si tak dělaj srandu.
A: Mně to vtipný moc nepřipadá.
B: Taky nejsi mladej. Tohle pro nás už není. My si musíme s vlastníma přáníma víc lámat hlavu. Pokud to tedy chceme brát aspoň trochu seriózně.
A: Ale světovej mír je vlastně docela dost dobrej. Podívej se, co se děje třeba na Ukrajině. Nebo co bylo na Balkáně!
B: Právě. Právě proto by se s tím mělo uměřeně.
A: Uměřeně?
B: No jako že by sis třeba neměl přát, aby Sparta vyhrála ligu, protože to je nereálný. Takže když si to stejně přeješ, potom vlastně to přání degraduješ.
A: Ale tak přání přece nemusej být reálný!
B: No ale bylo by lepší, kdyby byly. Bylo by to pro život asi víc motivující.
A: Ty máš ale starosti. B: Ve skutečnosti je to ještě daleko horší.
A: Jak to?
B: No protože správně nemá být přání jen jedno, ale tři.
A: To snad v pohádce, ne?
B: To je v době fake news totéž.
A: Já na to znám fór, jak najde skin umírající zlatou rybku, nechtěně ji zachrání a…
B: Já vím, to jsou ta tři přání, že jo. Chcípni, chcípni, chcípni…
A: To je náhodou dobrej fór.
B: Svým způsobem ilustruje, jak je těžký mít tři přání.
A: Víš, co jsem si já třeba přál skoro celý život? A myslím to upřímně!
B: Hodinky s vodotryskem?
A: Ne, naprosto seriózně, jak říkáš, jsem si přál být Angličan.
B: Anglán – to chtěl v naší generaci být skoro každý, ne? Beatles, Rolling Stones, Sabbati, Bob Dylan…
A: Počkej, to je Američan.
B: Možná je. Ale tehdy to nehrálo roli.
A: Jenže dneska to roli hraje. Dneska je totiž brexit!
B: Konečně se na něčem shodnem. Já to mám tak taky.
A: Taky tě tak děsně zklamali?
B: To si piš! Ale ani ne tak tím rozhodnutím, jako teď tím chaosem. Vždyť to je úplná ubohost.
A: Přesně. Mně to přijde snad skoro horší než mnichovská zrada. Tehdy nás sice zradili, ale teďka zrazujou celosvětový ideál.
B: Jasně. Být Angličan už není, co bylo.
A: Tak se na to napijem?
B: Ani náhodou! Já se chci napít na něco pozitivního. Na tom, že nechci být už Angličan, bohužel, nic pozitivního není.
A: (Zamyslí se.) No to máš pravdu.
B: Tak co s tím? Chtělo by to vzít tak nějak pozitivně.
A: Hele, a co tak třeba přát si, abychom mohli být i nadále, tedy někdy v blízký budoucnosti, zase Češi, co si přejou být Angličany?
B: To zní dobře. Ale to asi nestačí…
A: Jasně že nestačí. Taky máme ale tři přání, ne?
B: Takže jaký je to druhý?
A: Já bych řek, aby ten brexit, pokud k němu teda dojde, dopadl tak, že svět bude vypadat, jako kdyby žádný brexit ani nebyl.
B: To je dobrý. To dává smysl.
A: A nám to taky dává šanci, abychom pořád byli Češi, co si přejou být Angličany, bez ztráty identity!
B: Prima. To bychom měli. Teď ještě to třetí přání.
A: Nedáme ten světovej mír?
B: Nezlob se, ale to radši necháme mladým. Chtělo by to něco jinýho. Něco, co by k nám víc pasovalo.
A: Vidíš, jaká je to fuška, ta tři přání? Jedno přání je sranda. Vlastně i dvě. Když se to vezme dialekticky, jako jsme to udělali my. Ale tři…
B: Co ten fotbal?
A: Že by jako třeba Sparta letos vyhrála ligu? Sorry, to je nerealistický. To dneska můžeme jenom chtít, ale byla by volovina si to přát.
B: Chápu. No a co kdybychom si přáli, aby Arsenal vyhrál letos Evropskou ligu? To by se docela hodilo i k těm předchozím dvěma přáním. Navíc je to docela realistický.
A: A ještě bychom tím udělali radost Šídlovi ze Šťastnýho pondělka! To je přece velkej fanoušek Arsenalu. Takže by to byla i jako dobrá medializace.
B: Hele, já myslím, že to máme.
A: Víš, že to byla docela fuška?
B: To jo. Máme to. A já myslím, že na tohle se můžeme i důstojně napít! (Pozvedne půllitr.)
A: Máš pravdu, tohle je dost seriózní, aktuální a navíc kdyby se to všechno náhodou splnilo, tak ten svět bude i trochu lepší a přitom žádná divočina. (Pozvedne půllitr.)
B: Tak na nás!
B: Přání nemá být jen jedno, ale tři. A: To snad v pohádce, ne? B: To je v době fake news totéž.