Zásah na Úřadu vlády byl nezbytný

Sprostá poprava jednoho z nejpoctivějších premiérů, ozbrojený puč na Úřadu vlády, nejtemnější doba polistopadové justice, pád vlády kvůli nezdaněným kabelkám. To jsou jen některé z emotivních výkřiků politiků, advokátů či novinářů, které si na svou adresu v uplynulých letech vyslechli státní zástupci v reakci na zásah na Úřadu vlády v roce 2013. Městský soud v Praze 1. března letošního roku pravomocně rozhodl, že tehdejší ředitelka kabinetu předsedy vlády Jana Nagyová (dnes Nečasová) zneužila tajnou službu pro sledování soukromých osob. Soud Nečasové uložil tříletou podmínku se zkušební dobou na pět let a desetiletý zákaz působení ve vedoucích funkcích státní správy. Konečný soudní verdikt je příležitostí k ohlédnutí se za vypjatou veřejnou diskusí, která dosud celou kauzu provázela.

Soudkyně sama potrestána Když Unie státních zástupců po vyhlášení rozsudku na svůj twitterový účet napsala, že kritici zásahu se mýlili, rozpoutala se pozoruhodná polemika. Nemalá část debatujících vyčítala policii a státním zástupcům, že jejich vinou padla vláda a dnes má Česko vládu úplně jinou. Pomineme-li samozřejmost, že orgány činné v trestním řízení se nesmějí ohlížet na volební cyklus ani preference politických stran, slyšíme absurdní tezi, že za důsledky trestné činnosti by neměl odpovídat její pachatel, ale ten, kdo ji vyšetřuje.

Lichý je rovněž častý argument, že výsledkem rozsáhlé policejní razie je jen několik podmíněných trestů odnětí svobody. Žádný policista ani státní zástupce nemůže na počátku vyšetřování garantovat, že obviněný bude odsouzen, natož jaký dostane trest. Zákon výslovně přikazuje soudu, aby v případě neúměrně dlouhého trestního řízení pachatele potrestal mírněji.

Kauza Vojenského zpravodajství byla nedůvodně protahována vinou hrubých odborných chyb soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Heleny Králové, která byla kárně potrestána za to, že rozhodovala „v extrémním rozporu s rozumným myšlením“. Je proto pravděpodobné, že kdyby soud pracoval, jak mu zákon ukládá, případ by skončil o pár let dříve a padly by přísnější tresty. Navíc nezapomínejme, že celá kauza ještě není u konce, neboť Nečasová je v současnosti trestně stíhána ještě pro další skutky.

Zneužití tajné služby nebylo jediným důvodem zásahu orgánů činných v trestním řízení. Další větví případu byly údajné úplatky v podobě rozdávání funkcí poslancům za jejich rezignaci na mandáty ve sněmovně; byla tu i větev „kmotrovská“, tedy prorůstání organizovaného zločinu do státní správy.

O prohlídkách rozhodl soud Všechna témata padla na známé tiskové konferenci tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty a státních zástupců Ivo Ištvana, Pavla Komára a Petra Šeredy. Podle mého osobního názoru nebyla tato mediální prezentace dobrá.

Tehdejší Šlachtova slova o zajištění 120 až 150 milionů korun v hotovosti a desítek kilogramů zlata neměla v této fázi trestního řízení zaznít. Vzbudila u veřejnosti od počátku obrovská očekávání, přičemž následné trestní řízení žádné „kmotry“neprokázalo. To však neznamená, že nebylo třeba i toto podezření z trestné činnosti řádně prověřit, což policii i státním zástupcům ukládá zákon.

Bez detailní znalosti věci lze jen stěží hodnotit přiměřenost celého rozsáhlého zásahu z roku 2013. Vstup na Úřad vlády musel být razantní, v danou chvíli probíhaly prohlídky na několika dalších místech a nelze připustit, aby se policisté dohadovali s vrátným, zatímco o patro výše mohl někdo spěšně ničit důkazy. V diskusi někdy zapadá, že o nejvíce invazivních zásazích do lidských práv a svobod (domovní a nebytové prohlídky, vazební stíhání) nerozhodli státní zástupci, nýbrž nezávislý soud, který shledal podezření z trestné činnosti za důvodné a dostatečně podložené.

Výraznou laickou i odbornou polemiku vzbudil fakt, že jako korupce bylo právně kvalifikováno poskytnutí zaměstnání ve statutárních orgánech státních podniků výměnou za to, že poslanci složí svůj mandát. Nutno říci, že kromě teorie takový právní výklad připouští i praxe. Například španělský nejvyšší soud v roce 2000 uznal za korupci poskytnutí funkce náměstka pro dopravu a bezpečnost ve městě Arrecife výměnou za to, že se odsouzený zdržel hlasování na zastupitelstvu. Obdobně rozhodl i soud v USA v roce 2012.

Březnový rozsudek Městského soudu v Praze je jasným důkazem, že zásah na Úřadu vlády před šesti lety byl nezbytný. Jana Nečasová a bývalí příslušníci Vojenského zpravodajství se dopustili trestné činnosti, která nemá v novodobých dějinách českého státu obdoby. Pokud jde o politické důsledky, můžeme se domnívat, že takové jednání vysokého funkcionáře Úřadu vlády by muselo nevyhnutelně vést k rezignaci celého kabinetu v každé civilizované zemi.

Bylo by asi naivní čekat od autorů v úvodu zmíněných komentářů, aby svá slova nyní korigovali, či dokonce vzali zpět. Pro příště by stačila větší obezřetnost při zaujímání kategorických pozic, než zazní finální rozsudek. Na začátek seriózní debaty o práci české justice by to nebylo vůbec málo.

Kauza Jany Nečasové se táhla dlouhých šest let vinou hrubých odborných chyb soudu. Veřejnost čekala od vyšetřování víc, a to i kvůli nevhodné mediální prezentaci po zásahu v sídle vlády.

Autor je mluvčí a člen výkonného výboru Unie státních zástupců