Jediný vyslanec protektorátu
K 80. výročí německé okupace LN připravily seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní díl je věnován diplomatu Františku Chvalkovskému (1885-1945).
Do sídla vlády v Kolovratském paláci se 10. března 1939 dostavili dva zpravodajští důstojníci, generál Bohuslav Fiala a plukovník František Moravec. Přinesli zprávu od svého špičkového agenta Paula Thümmela (A–54), podle níž se německá vojska začala soustřeďovat na československých hranicích. Ministr obrany Jan Syrový přijal hlášení mlčky, avšak ministr zahraničí František Chvalkovský podle vzpomínky generála Fialy, pohrdavě vyštěkl „že máme zprávy ze západu a řekl židovské“.
Po dotazu na československém vyslanectví v Berlíně se ministrům dostalo ujištění, že v hlavním městě říše panuje naprostý klid. Ale již 13. března zpravodajci sdělili premiérovi Rudolfu Beranovi a ministrům Chvalkovskému a Syrovému, že následujícího dne odpoledne mají být v Praze Ruzyni vysazeni němečtí výsadkáři a večer obsazena Plzeň a Ostrava. A o den později, 15. března 1939, nacistické německo okupuje Čechy a Moravu.
Chvalkovský indicie o obsazení země opět bagatelizoval. Hlášení A–54 se ale ukázala poměrně přesná. Sněhová bouře nad Prahou sice znemožnila přepadovou akci výsadkářů proti ruzyňskému letišti, avšak Ostrava byla skutečně 14. března obsazena německými jednotkami. Stalo se to v době, kdy rychlík vezoucí prezidenta Emila Háchu a ministra zahraničí Františka Chvalkovského byl na cestě do Berlína a nepřejel ještě ani státní hranice.
U Hitlera v Berlíně
Hodinu po půlnoci přijal Háchu s Chvalkovským v megalomanské budově nového říšského kancléřství Adolf Hitler. V těchto pompézních kulisách se pak odehrálo známé drama, během něhož nacistický diktátor zvýšeným hlasem pronesl větu, že vydal svým oddí- lům rozkaz připojit české země k Německu. Hácha a Chvalkovský, podle svědectví přítomného tlumočníka, ve svých křeslech vypadali jako zkamenělí. Po chvíli jim bylo předloženo k podpisu prohlášení, v němž se uvádělo, že v zájmu zajištění pořádku a míru v této části Evropy vkládá československý prezident s plnou důvěrou osud českého národa do Hitlerových rukou. Pak došlo k podpisu druhého dokumentu, který obsahoval podmínky úplné vojenské kapitulace.
Hácha s Chvalkovským se zprvu zdráhali podepsat. Hermann Göring na to reagoval prohlášením, že mu bude velmi líto, jestli jeho letectvo bude nuceno zničit krásné město Prahu. Hácha se zhroutil, musela mu být podána povzbuzující injekce.
Nakonec oba Češi podlehli a dokumenty parafovali. Chvalkovský poté oznámil do Prahy Hitlerovo rozhodnutí a žádal o zajištění klidného průběhu okupace. Už nebyl sebevědomým diplomatem, ale spíše telefonním operátorem při konzultacích s pražskou vládou, jinak však jen pasivně přihlížel, jak politicky nezkušený Hácha čelí brutálnímu nátlaku nacistů. Svému tajemníkovi Jaromíru Charousovi posléze vylíčil noc v berlínském kancléřství a zmohl se i na bonmot, když prohlásil, že „15. březnem spolklo Německo otráveného buřtíku“.
Tajemníkem Švehly
František Chvalkovský se narodil 30. července 1885 v Jílovém v rodině zámožného sládka. Vůně mláta a sladu rodného pivovaru jej provázela na cestách za vzděláním do blízké Prahy, kde roku 1903 maturoval na gymnáziu a v roce 1908 promoval po studiích na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity.
V následujících dvou letech se vzdělával na Vysoké škole obchodní v Londýně. V letech 1911–1913 se věnoval advokátní praxi. Mezi léty 1913–1914 působil v Krakově coby ředitel právního oddělení pobočky Živnostenské banky. Politicky se angažoval v České straně agrární. V nově vzniklé Československé republice působil v letech 1919–1920 v prezidiu ministerstva vnitra, byl osobním tajemníkem ministra Antonína Švehly a parlamentním referentem Revolučního Národního shromáždění. V roce 1920 vstoupil do diplomacie, krátce zastával post šéfa politického oddělení ministerstva zahraničních věcí, poté působil jako vyslanec v Tokiu (1921–1923) a ve Washingtonu (1923–1925).
Diplomatickou kariéru přerušil v roce 1925, kdy se nechal zvolit do parlamentu na kandidátce agrární strany za Mladoboleslavsko, současně byl i tajemníkem premiéra Švehly. Chvalkovský svého šéfa bezpochyby obdivoval, leč se jej patrně i trochu obával, neboť se tu a tam stal terčem jeho drsného humoru.
Fotografie dokládají, že Antonína Švehlu doprovázel nejen na cestách v tuzemsku, ale i při jeho ozdravných pobytech v přímořských letoviscích. Chvalkovský sice poskytl mnoho informací z veřejného i soukromého života tohoto politika spisovatelce Vlastě Štáflové pro její „román života“o Švehlovi, který byl vydán v roce 1935 s titulem I vyšel rozsévač…, dále se na podzim 1938 podílel i na tvorbě publikace Švehla ve fotografii, sám ale o šéfovi nepsal..
A byl to Antonín Švehla, který u prezidenta Tomáše G. Masaryka zařídil, že ministr zahraničí Edvard Beneš v únoru 1927 přijal Chvalkovského zpět do diplomacie. Agrární strana neměla po dlouhá léta žádnou vlastní koncepci zahraniční politiky, zmohla se jen na občasnou kritiku slabých míst Benešovy diplomacie: nepevnost Malé dohody nebo ztrátu prestiže Společnosti národů.
Agrárníci nedisponovali ani žádným zkušeným odborníkem, který by se dostatečně orientoval v zahraničněpolitické problematice a byl za hranicemi uznávanou autoritou. Chvalkovský myslel, že takovýmto odborníkem je on sám. Skutečnost, že se stal vyslancem v Berlíně (1927–1932) a od roku 1932 v Římě, jeho nemalé sebevědomí ještě více zvýšila.
Ze svých diplomatických misí zasílal do pražské centrály věcné a zasvěcené zprávy, písemný kontakt udržoval též s předáky své strany Antonínem Švehlou, později Rudolfem Beranem. Oba politici pod vlivem jeho zpráv začali blahosklonně pohlížet na stavovský režim Mussoliniho Itálie.
František Chvalkovský se ani před svými přáteli netajil obdivem k fašistické disciplíně, byl doslova fascinován pompézními průvody černých košil i bombastickou architekturou. Když ho jednou vyhledal Zdeněk Fierlinger, povšiml si, že vstupní halu Chvalkovského bytu krášlí portréty Paula von Hindenburga a Benita Mussoliniho, a to „s vlastnoručním věnováním“.
Proti „židovskému vlivu“
Když se 4. října 1938 stal František Chvalkovský ministrem zahraničí pomnichovského Československa, domníval se, že svojí sympatií k autoritativní Itálii prospěje své vlasti nejlépe. Podle svědectví Eduarda Táborského byl Chvalkovský sice bystrý a obratný, leč „jednající hodně pod impulsem okamžiku, instinktivně“, pokud se mu nedařilo prosadit svou, proměnil se v „typ vysloveně cholerický a náladový“. K představitelům říše byl však úlisný až podlézavý. Německému diplomatu Andoru Henckemu tvrdil: „Nemáme s Francií nic společného… Dříve jsem říkal, že je třeba se učit od Německa… Hlavní vinu za vývoj měl židovský vliv na Prahu.“
Československo žilo pod rostoucím tlakem Berlína a jeho představitelé zřetelně rozmělňovali původní demokratický charakter státu. Hranice stanovené Mnichovem byly neustále v pohybu. Sotva skončilo jejich vytýčení vůči Německu a byly uspokojeny nároky Poláků na Těšínsko, došlo ve Vídni k jednáním o novou hranici mezi Maďarskem a Slovenskem. „Nové Československo bude gravitovat rozhodně k ose Řím-Berlín,“hlásal Chvalkovský ještě počátkem listopadu 1938.
Nedlouho poté odmítl kandidaturu na úřad prezidenta, neboť se chtěl plně věnovat zahraniční službě. Jeho veškeré diplomatické aktivity se však omezovaly na cesty k Hitlerovi nebo na jednání s německými diplomaty akreditovanými v Praze. Navázání diplomatických styků s řádem maltézských rytířů představovalo jediný mezinárodní akt Chvalkovského éry v Černínském paláci.
Po návštěvách u Hitlera ministrovo sebevědomí zvolna uvadalo. Nacistický diktátor jej vždy vypeskoval, neboť československá politika se podle jeho mínění dostatečně „neodbenešila“, projevuje slabost vůči Židům a nevypověděla spojenecké smlouvy s Francii a Sovětským svazem. Jestliže se Československo nepřizpůsobí říši, hrozí mu katastrofa, varoval Hitler a zvýšeným hlasem dodal: „bude zničeno do 24 hodin, neřku-li do 8 hodin“. Československu ostatně ve svých úvahách vyhradil pouze epizodickou existenci. Dne 14. března 1939 si hrozbami i sliby vynutil na Jozefu Tisovi proklamaci samostatného Slovenského státu a o den později okupoval Čechy a Moravu.
Smrt na dálnici
Na Pražském hradě vydal 16. března 1939 Adolf Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který zemi stavěl do ještě hlubší závislosti, než jakou představovaly tehdy známé protektoráty. Chráněná země byla až dosud vždy státem, i když se značně omezenou suverenitou. Protektorát však žádný státní útvar netvořil, neboť jeho území bylo prohlášeno za součást Velkoněmecké říše.
Na základě tohoto výnosu zanikla ministerstva obrany a zahraničí; Chvalkovský vydal pokyn k předání československých misí Němcům, sám se pak stal vyslancem protektorátu v Berlíně.
V této své dosud nejpodivnější funkci vykonával v Berlíně čistě administrativní práci spočívající převážně v ověřování dokladů. Když se na Chvalkovského obrátila jakákoliv německá instituce s nějakou žádostí, kromě kancléřství, byl povinen věc postoupit Úřadu říšského protektora v Praze. Jeho postavení v Berlíně bylo po celou válku velmi skromné, k ruce měl legačního radu, tajemníka a písařku. Chvalkovského nezvali ani na recepce a čaje, neboť nebyl považován za součást diplomatického sboru.
Protektorátní vyslanectví vzalo za své 25. února 1945 nehodou Františka Chvalkovského, zahynul totiž na dálnici nedaleko Berlína při náletu spojeneckých letců. Pohřeb uspořádala protektorátní vláda ve strašnickém krematoriu 13. března 1945. Se zesnulým se rozloučil její předseda Richard Bienert, mezi smutečními hosty stanul K. H. Frank, který ke katafalku položil věnec Adolfa Hitlera.
Příště: Ladislav Rašín