Zpravodajec v exponovaném nasazení
PRAHA V polovině října 1942 tomu byla již dvě léta od doby, kdy se na nebi nad Londýnem rozhodovalo o dalším průběhu války. Na tu dramatickou dobu právě vzpomínal též podplukovník Karel Paleček. Nabitý pracovní program mu dovolil jen občas pohlédnout z okna kanceláře v Porchester Gate na tehdy již podstatně klidnější britské nebe. Od července dvaačtyřicátého roku velel zvláštní skupině exilové zpravodajské služby. Odpovídal za zabezpečení výsadkových operací do okupované vlasti. Jeho tým právě připravoval výsadek Antimony. Zpravodajci do něho vkládali velké naděje. Slibovali si od něho hlavně obnovu rádiového spojení s domácím odbojem. Skupina poveze domů též poselství prezidenta Beneše a ministra národní obrany Ingra. Tvoří ji tři muži. Dva z nich jsou stejného věku jako Paleček, když byl příslušníkem československých legií v Rusku. Za svůj život poznal stovky lidí. Věděl, jak vypadá válka. Viděl místa vzdálená od sebe tisíce kilometrů. Mnohé události mu splynuly do jakýchsi spojitých pásem.
Některá data se ale do lidské paměti zaryjí velmi hluboko. Jako například noc z 6. na 7. dubna 1936. Paleček tehdy patřil k důstojníkům, kteří se v krušnohorském Novém Zvolání a pak v Chomutově zúčastnili první schůzky s Paulem Thümmelem, pozdějším agentem A-54. Jednání skončilo časně ráno 7. dubna. Vše ještě obestírala tma. Paleček s kolegou – štábním kapitánem Františkem Fořtem – obdržel od podplukovníka Františka Moravce rozkaz odvézt čerstvě získaného agenta z Chomutova zpět na státní hranice k Novému Zvolání. Ještě po několika letech, za války, se Paleček v soukromém deníku kriticky pozastavil nad tímto problematickým rozhodnutím. Všechna bezpečnostní opatření na hranicích byla dávno odvolána, když jen ve dvou a s novým člověkem směřovali automobilem k demarkační čáře. V případě provokace a pokusu o zavlečení do Německa by jim býval těžko někdo pomohl. V Palečkově profesním životě to nebyla první ani poslední nebezpečná akce...
Neúnavný dříč zpravodajského řemesla
Karel Paleček pocházel z Plzně, kde se narodil 28. ledna 1896. Početná rodina truhlářského dělníka neměla peněz nazbyt. Mladému Karlovi bylo přesto umožněno získat středoškolské vzdělání. Do světové války odcházel s rakousko-uherskou armádou. Vrátil se z ní ve stejnokroji československých legií v Rusku. Armáda měla o mladého, ale již zkušeného nižšího důstojníka zájem, a tak se v roce 1920 vydal na dráhu vojáka z povolání. Na deset let, počínaje rokem 1921, zakotvil v Chomutově u pěšího pluku 46. Zde si osvojil základy vojenského zpravodajství. Jeho výsledky neunikly pozornosti nadřízených orgánů ze Zemského vojenského velitelství Praha. Přes ně vedla další Palečkova cesta již přímo do 2. (zpravodajského) oddělení hlavního štábu.
V Praze začal působit v květnu 1931. Zařadili jej do ofenzivní sekce pátrací skupiny 2. oddělení se zaměřením proti Německu. Byl schopný pracovat v nejnáročnějších podmínkách. Dobře si to uvědomil plk. pěch. Mojmír Soukup, přednosta pátrací skupiny. Palečka v roce 1934 pověřil vedením předsunuté agenturní ústředny 2. oddělení pro pohotový styk s agenty. Zmíněná ústředna se tou dobou stala současně pracovištěm pro operativní kooperaci s francouzskou Zpravodajskou službou (Service de renseignement – SR). Na tomto úseku déle než rok úzce spolupracoval s pražským rezidentem SR, jímž byl mjr. Henri Gouyou. Později bylo těžiště styku s Francouzi přeneseno do jiných forem spolupráce, čímž vznikl prostor pro další spojence.
Paleček zůstal i nadále velitelem ústředny. Z rozhodnutí pplk. gšt. Františka Moravce, jenž mezitím vystřídal Soukupa, bylo její poslání na jaře 1936 rozšířeno. S označením Vonapo 20 se stala pracovištěm pro operativní spolupráci se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou. Přiděleni mu byli postupně dva sovětští zpravodajští důstojníci. Nebyla to ale šťastná souhra. První z nich, zkušený zpravodajec, s nímž si Paleček dobře rozuměl, byl v roce 1937 náhle odvolán do Moskvy. Již se nevrátil. Pravděpodobně se stal obětí Stalinova paranoidního teroru. Vztahy s jeho nástupcem, neschopným začátečníkem bez zkušeností, byly od počátku problematické. Kolem poloviny roku 1938 směřovaly k otevřenému konfliktu. Sovětský důstojník se snažil, zřejmě na příkaz z Moskvy, zneužívat svého výsadního postavení pro budování paralelních výzvědných sítí. Do nich ale nehodlal Palečka zasvěcovat. Vonapo 20 odvedlo v letech 1936–1938 přes uvedené potíže velký kus práce na poli zpravodajské ofenzivy proti Německu. V jeho evidenci figurovali nejvýznamnější agenti 2. oddělení. Bylo to Palečkovo dílo. Po Mnichovu ale přišel zákaz zpravodajské činnosti proti Německu a s ním i likvidace ústředny. Sovětský zástupce opustil Československo.
Paleček nelenil ani za druhé republiky. Nejprve jej Moravec pověřil zorganizováním v podstatě ilegálního odposlechu zájmových telefonních stanic. Učinil tak opět s úspěchem. Následně začal budovat agenturní spojení do Polska. Z této doby pochází zajímavé svědectví o specifickém Moravcově vztahu k Palečkovi. Po zadání úkolu realizovat odposlechy, již v Palečkově nepřítomnosti, Moravec prohlásil: „To je on, uvidíte, že s touto věcí zahýbe, když jste s tím nedovedli zahýbat vy!“Kousavě kritická poznámka platila vedoucím důstojníkům ofenzivní a obranné sekce. Když Paleček hlásil uvedení odposlechu do provozu, Moravec si opět v jeho nepřítomnosti neodpustil další svéráznou glosu: „Vidíte, že jsem měl pravdu, že je to zase on.“Moravec Palečka nikdy nijak nešetřil, ale věděl, že v něm má maximálně spolehlivého a schopného odborníka. To rozhodlo, že se Paleček stal členem skupiny, která se 14. března 1939 vydala do britského exilu, aby odtud bojovala s okupanty.
Opakované začátky z ničeho Na Britských ostrovech se dlouho nezdržel. Od 1. května 1939 spolupracoval v Paříži na obnově československo-francouzské zpravodajské spolupráce proti Německu. Stal se zástupcem pplk. gšt. Oldřicha Tichého, velitele předsunuté agenturní ústředny Karel. Dřívější prozíravost se vyplatila. Paleček ve Francii oživil kontakty s osvědčenými členy své dřívější agentury, kteří sem byli po Mnichovu zavčas bezpečně instalováni. Pád Francie v červnu 1940 však učinil tečku za perspektivním pařížským pracovištěm.
Po ústupu zpět do Británie byl Paleček začleněn do 1. ofenzivního oddělení II. (zpravodajského) odboru ministerstva národní obrany (MNO). V září 1940 se stal na dva roky přednostou šifrové skupiny C. V červenci 1942 vstoupil do etapy, jež vyznačila jeho vojenskou profesní dráhu až do samého konce. Stal se přednostou zvláštní skupiny D, která za války připravila bezmála 50 výsadkových operací do okupované vlasti i mimo ni. Ty byly součástí zvláštního programu II. odboru. Za cíl si kladl udržovat rádiové spojení s domovem, poskytovat podporu domácímu odboji a tím přispět k poškozování nepřítele v jeho strategickém zázemí.
Tehdy se Paleček silně zapsal do myslí vojáků, kteří se připravovali na mimořádně náročné vysazení do týlu nepřítele. Oceňovali nejen jeho důsledný a spravedlivý přístup, ale i lidskost. Paleček měl mezi nimi nevynucenou autoritu a vysoký morální kredit. Mnoho o tom vypovídá fakt, že jej nazývali mezi sebou „táta Palec“. V čele skupiny setrval do března 1945, kdy byl vybrán pro činnost na osvobozeném území republiky. Do vlasti se vrátil přes Sovětský svaz. V druhé polovině dubna začal působit na novém ministerstvu obrany v Košicích.
Doprovázel slavného agenta A-54 z první schůzky, za války připravoval parašutisty na vysazení ve vlasti, budoval výsadkové vojsko. To vše zvládl Karel Paleček.
Z generála vězněm vlastního státu
Z jistých hledisek byl Paleček výjimečný. Jako jediný z jedenáctičlenné skupiny plk. Moravce, která zahájila v roce 1939 odboj, se vrátil do 2. oddělení hlavního štábu. Od května do konce roku 1945 zastával funkci zástupce pplk. just. JUDr. Antona Rašly, přednosty 2. oddělení. Náležel ke čtyřem členům Moravcovy skupiny, kteří byli povýšeni do hodnosti brigádního generála, v Palečkově případě 28. října 1948. To také naznačuje dvě protichůdné tendence, které poznamenaly jeho život v letech 1945–1949. Na jedné straně již od roku 1945 usilovně budoval výsadkové jednotky. V srpnu 1948 se stal velitelem výsadkového vojska. Dbal o zachování kreditu hrdinů z řad bývalých válečných parašutistů. Na straně druhé se na něho se stále vzrůstající intenzitou zaměřovalo Reicinovo Obranné zpravodajství (OBZ). Paleček se snažil o nemožné, když se pokoušel zachovat si tvář a současně vyjít se stále mocnějšími komunisty. Ztratil však poslední opory a vyčerpal zbývající možnosti. Orgány OBZ jej zatkly v listopadu 1949. V roce 1950 byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k devíti letům odnětí svobody a degradován. V souvislosti s pozdějším šetřením zločinů Reicinova OBZ jej v polovině roku 1952 propustili na svobodu. Z leopoldovské věznice se vrátil domů k rodině, která s ním zakusila všechny strázně, jako muž s vážně podlomeným zdravím. Do konce života mu zbývalo necelých deset let. Život tohoto českého vlastence se uzavřel 12. března 1962 v Praze. Výrazem celospolečenské satisfakce se stalo Palečkovo povýšení do hodnosti generálporučíka in memoriam, k němuž došlo 10. prosince 1991.