Silný náboj, divoká energie
Letošní ročník veletrhu Svět knihy bude v květnu patřit sedmi zemím Latinské Ameriky. Hlavní hvězdou bude zřejmě Peruánec Mario Vargas Llosa, laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 2010. Na programové skladbě latinskoamerické prezentace se výraznou měrou podílí Anežka Charvátová (* 1965), hispanistka a překladatelka.
LN Co na Světě knihy latinskoamerická literatura nabídne?
Letošním hostem je celý region, rozsáhlý a velmi pestrý – a podobně různorodý a bohatý bude i program. Přijede řada proslulých spisovatelů v čele s peruánským nositelem Nobelovy ceny za literaturu Mariem Vargasem Llosou. Neméně známí jsou však i další pozvaní autoři, jako Mexičan Álvaro Enrigue, Argentinci Rodrigo Fresán, Ariel Bermani a Juan Pablo Bertazza, Brazilec Bernardo Carvalho, Guatemalec David Unger, Kolumbijci Luis Fayad a Melba Escobarová nebo zástupce nejmladší generace Chilan Diego Zúniga. Budou debatovat a představí nejnovější překlady svých děl.
Zároveň vyjde speciální příloha Literárních novin věnovaná latinskoamerické literatuře. Na překladech pracují studenti translatologie a číslo, které se bude na veletrhu rozdávat zdarma, by mělo posloužit jako inspirace pro české nakladatele do budoucna. Na společném stánku pak budou filmy, hudba, tanec, jídlo, pití...
LN O čem píší současní latinskoameričtí spisovatelé?
Dnešní latinskoameričtí autoři se ve výběru forem a témat příliš neliší od starších literatur, jako jsou třeba ty evropské. Už nemusejí hledat národní identitu jako v počátcích své samostatnosti v devatenáctém století. Ve slavném „boomu“šedesátých let pak provedli generační revoltu, když zavrhli staré a hledali nové možnosti. Dneska je latinskoamerická literatura dospělá, i když stále velmi mladá, a obsahuje proto jakýsi silný náboj, divokou energii. Noví autoři sami sebe často označují za generací „prohrávačů“– a literatura je pro ně v neutěšené moderní společnosti záchranným kruhem.
A témata? Jsou velmi různorodá: městská a globalizovaná i venkovská, spojená s obrazy přírody jako nepřátelské síly i podmanivé nádhery, navazující na tradiční motiv střetu civilizace a barbarství. Velmi nosné je i téma letošního veletrhu – paměť a vzpomínky.
LN V čem?
V řadě zemí mají za sebou bolestnou zkušenost s diktaturami, občanskou válkou, terorismem zleva i zprava, násilím narkomafie a zkorumpovaných vlád – a spisovatelé pátrají ve společné paměti, co se vlastně stalo, a hlavně proč a jak k tomu mohlo dojít. Jejich pohled je ale důsledně zbavený ideologie, místo velkých událostí líčí malé příhody bezvýznamných lidí, osudově zasažených dějinami. Oblíbenou formou je podobně jako v Evropě černý román, autofikce, díla na pomezí dokumentu, autobiografie a románu.
Pozoruhodné je také nové pojetí anachronického, chaotického historického vyprávění, jaké přináší třebas Álvaro Enrigue. A v Argentině je stále v oblibě fantastická povídka.
LN Platí ještě v Latinské Americe pojem magický realismus? Navazují současní spisovatelé na poetiku Borgese, Cortázara, Garcíi Márqueze?
Magický realismus velmi rychle zkýčovatěl v dílech druholigových i prvoligových napodobitelů Gabriela Garcíi Márqueze, kteří vyšli vstříc poptávce nehispanoamerických nakladatelů a čtenářů, přesvědčených, že jihoamerický kontinent a život v něm je báječně exotický, zázračný a magický, což pro ně zjednodušeně znamenalo rurální a zaostalý. Proti takovému pojetí stavějí mladší spisovatelé Latinskou Ameriku městskou a globalizovanou, jejíž obyvatelé jsou konfrontováni s drahým školstvím a bydlením, s živořením v obludně velkých aglomeracích a slumech, s korupcí a násilím. Z Julia Cortázara dnes přežívá zejména fantastická povídka, na niž navazuje řada současných laplatských autorů a autorek, jako například Samanta Schweblinová, které už vyšly česky dvě knihy; pro mou generaci kultovní román Nebe, peklo, ráj se prý už tolik nečte a nerezonuje ani mezi čtenáři, ani mezi spisovateli. A Jorge Luis Borges? Ten zůstává literární veličinou a vzorem, jehož úsporný, hutný, jemně ironický styl a intelektuální suverénnost mají stále co říct. LN Zmínili jsme, že hostem letošního Světa knihy bude Vargas Llosa. Neúspěšný kandidát na peruánského prezidenta v roce 1990, laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 2010. Prorůstá politika do jeho literatury?
Já bych to důsledně oddělovala. Jedna věc jsou jeho eseje, novinové sloupky, fejetony a veřejná vystoupení, druhá věc je jeho beletrie. Tam byla vždy hlavním tématem svoboda člověka, role imaginace, „moc smyšlenek“v lidském životě, zpochybnění bezduché autoritativní moci, odpor k vojenské hierarchii. Ačkoli se jeho romány odehrávají ve skutečných historických kulisách, nikdy se v nich nepíše o politice, ale o lidech, kteří si kladou otázky, pochybují, váhají, hledají. Autor nehájí žádné politické názory, z textu nevysvítají žádné sympatie k té či oné straně. Vargas Llosa sice v mládí převzal od Jean-Paula Sartra pojetí slov jako „výstřelů“a burcující literatury, ale vždy se dokázal vyhnout nebezpečí okatě angažovaného psaní. Vnímám ho jako apolitického romanopisce: utváří příběh, jehož podmanivá síla čtenáře dovede ke spoustě otázek – ale hlavně v něm vyvolá potěšení, radost ze zážitku smyšleného světa, který sám spoluvytváří, jako by skládal barevný hlavolam.
LN V souvislosti s jeho návštěvou v Česku mu vyjdou tři nové knihy – o jaké jde tituly?
Dva tituly beletristické a jeden esejistický. V Argu vyjde jednak Chvála macechy, první Vargas Llosův pokus o erotickou literaturu z dob, kdy s každým dalším dílem objevoval nová, dosud neprobádaná území (originál je z roku 1988), jednak jeho nejnovější román z roku 2017 Pětinároží; ten se odehrává v Peru v době teroru Světlé stezky, přičemž hlavním tématem není terorismus, ale bulvární tisk. V nakladatelství Burdon pak vyjde Volání kmene, soubor esejů věnovaných osobnostem, které Vargase Llosu nějak ovlivnily; tento titul se víc vztahuje k politice.
LN Zmínili jsme argentinskou spisovatelku Samantu Schweblinovou. V doslovu její novinky jsem se dočetl, že to podstatné dneska v argentinské literatuře píší ženy. Platí to i v jiných zemích Latinské Ameriky?
To platí myslím všude. Dnes čtou literaturu převážně ženy, takže je načase, aby ji i víc psaly. Argentina je ale možná skutečně výjimečná – a nejen množstvím skvělých spisovatelek, bohatstvím současné literatury vůbec. Ostatně sestry Silvina a Victoria Ocampovy ovlivnily argentinskou literaturu dvacátého století stejně výrazně jako jejich současníci Borges a Bioy Casares; jen se o nich u nás tolik neví. Silná ženská generace píše i v Chile, v Mexiku, ve Střední Americe a v Karibiku; když mám jmenovat současné latinskoamerické spisovatele, napadají mě především ženy. Je to logické, souvisí to s jejich výraznější rolí ve společnosti, se sílícím hnutím za ženská práva, která jsou v Latinské Americe v mnohem žalostnějším stavu než v Evropě.
LN Mění autorský rukopis Latinoameričanů fakt, že někteří z nich žijí dlouhodobě v Evropě? Vargas Llosa ve Španělsku, Schweblinová v Německu...
Myslím že ne, život v Evropě či jinde mimo vlast byl odevždy výrazným rysem latinskoamerických autorů, kterým je vlastní diaspora. Spíš jinak píšou ti, kdo zůstávají doma – ale ti jsou pak mnohem méně známí a hůř se prosazují na mezinárodním trhu.
LN Dají se najít nějaké tematické nebo výrazové paralely mezi hispanoamerickou literaturou a literaturou českou, potažmo literaturami střední Evropy?
To si netroufám říct, je to tak různorodé, že těžko nějak generalizovat. Možná to téma paměti, hledání příčin a projevů totalitních či autoritativních režimů a násilí, mapování šedé zóny.
LN Je v Latinské Americe pojem o české literatuře, kultuře?
Všichni znají Prahu a Kafku. A z nové doby Havla, Kunderu. Další věci už méně, případně podle vlastních zájmů – některé naše sportovce a politiky, Čáslavskou, Masaryka. Hodně známé jsou Lidice. Současná česká literatura se vydává víc ve Španělsku než za oceánem. Spisovatelé budou znát Čapka, Hrabala, Haška, ale běžní čtenáři si nějaké české jméno těžko vybaví.
Autor je literární a výtvarný kritik