Kde rozum nestačí

Minulý týden se nesl ve znamení ekologie. Tuzemští středoškoláci se připojili k mezinárodní akci Fridays For Future a demonstrovali za lepší klima. Jejich požadavky jsou přitom prosté: aby politici začali brát vážně závazky Pařížské dohody stejně jako principy mezigenerační spravedlnosti. Tedy přestali žít na úkor budoucích generací.

Jen den poté se pak konala programová konference ODS, jejíž zakladatel a nejvýznamnější představitel Václav Klaus dlouho vedl donkichotský boj proti globálnímu oteplování a proti klimatickým alarmistům. To už je ale dávno a strana, která se pokouší dostat zpět na pozici nejsilnějšího pravicového subjektu v Česku, se v jedné ze svých pěti programových priorit přihlásila i k ekologii. „Pro ODS je důležitá i rozumná ochrana životního prostředí,“prohlásil její předseda Petr Fiala.

Jenže skeptici vědí, že ďábel se skrývá v detailu. V tomto případě jde o slůvko „rozumná“. Klimatická krize má totiž s racionalitou velmi specifický vztah. Předně její existenci rozum nedokáže vědecky potvrdit. I když se dnes píše, že tento globální jev bere vážně až 97 procent vědců, stále jde jenom o vědecký konsenzus, nikoli o jednoznačný důkaz. Atmosférický systém je stabilní, ale nestálý, zákonitý, ale nahodilý, periodický, ale proměnlivý. Zkrátka příliš komplexní.

A co hůř, krize je důsledkem toho, že se lidský rozum a realita nepřekrývají, nýbrž je mezi nimi trhlina. Na ni nás jako první upozornila už Kantova Kritika soudnosti, jejímž cílem bylo prokázat, že estetické soudy jsou všeobecně platné.

Dříve totiž lidé považovali krásu za objektivní vlastnost věcí. Krásné věci jsou krásné skrze krásno, tvrdil poněkud krkolomně už Platón. Z tohoto dogmatického spánku později lidstvo vyvedl empirik David Hume. Jenže po něm to zase vypadalo, že všechny estetické soudy jsou jen subjektivní a že estetika není žádná věda.

Rozuzlení, se kterým přišel Kant, pak spočívalo v uznání, že estetické soudy jsou sice subjektivní, ale zároveň nutné a všeobecně platné, protože v nás vyvolávají pocit souladu našich rozumových schopností s realitou. A tudíž každý, kdo má vkus, musí krásu vnímat stejně.

Kdyby tedy rozumné a reálné bylo v souladu, vysvětluje Kant, naplňovalo by nás to krásou. Pokud si ovšem zrovna náhodou nelistujeme v National Geographiku, tak nás pohled na planetu často naplňuje ošklivostí. Emise, ropné skvrny, zdevastovaná měsíční krajina, průmyslová poušť. Výsledkem racionálního přístupu ke světu není krásná a pestrá příroda, ale spíše desertifikace krajiny jako důsledek uniformních vědeckých zákonů. Je to tedy náš estetický cit, co nám nutně potvrzuje, že klimatická porucha existuje.

Jenže pomůže nám k lepšímu klimatu jen rozumný přístup, když právě on je hlavní příčinou krize? Jistěže nepomůže. Proto mají studenti recht, když se místo rozumu dovolávají mezigenerační spravedlnosti. O tu se hraje především.

Ďábel se skrývá v detailu. V tomto případě jde o slůvko „rozumná“. Klimatická krize má totiž s racionalitou velmi specifický vztah. Předně její existenci rozum nedokáže vědecky potvrdit.