Třetí říše (zatím) vítězí

Pohled obyvatel protektorátu na politickou mapu Evropy v roce 1941 nedával moc nadějí k radosti

Pohled na mapu v létě 1941 nebyl pro Čechy příliš radostný. Prakticky celou Evropu měl až na neutrální Švýcarsko, Švédsko a hrdou ostrovní Velkou Británii ve své vojenské, či alespoň politické moci Adolf Hitler, jehož vojska nyní pronikala jako nůž máslem i na území jeho nedávného spojence – Stalinova Sovětského svazu. Československý zahraniční odboj tak přišel o příliv dobrovolníků z okupované vlasti a domácí odboj, kdykoliv měl problémy s radiotelegrafickým spojením s Londýnem, se musel spoléhat jen na složité, zdlouhavé a často jen příležitostné kurýrní spojení přes Švýcarsko a Turecko.

Komunistické Československo bylo po roce 1948 zadrátované, aby lidé nemohli odejít do demokratické části Evropy. Protektorát po porážce Francie v červnu 1940 a Jugoslávie v dubnu 1941 žádné dráty nepotřeboval, protože nebylo kam utíkat…

Jako v zašpuntované lahvi

Jedni z posledních, kterým se tehdy podařilo uniknout z protektorátu dokonce až na Střední východ k jednotce podplukovníka Karla Klapálka, byli dva bratři z obce Světí u Hradce Králové. Dvacetiletý číšník Josef a jeho o čtyři roky starší bratr typograf Jaroslav Kopecký překročili tajně 1. června 1941 protektorátní hranice u Břeclavi do Rakouska, odkud se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu přes čerstvě okupovanou Jugoslávii a Bulharsko do Turecka, kde byli u Adrianopolisu Turky zadrženi. Po šesti dnech ve vězení však byli na základě britské intervence propuštěni a vlakem odjeli přes celé Turecko až na syrské hranice, kde na pohraniční stanici Mejdan Akbes k svému nezměrnému překvapení narazili na československou vlajku a pod ní na pohraniční hlídku československé jednotky, u které již zůstali.

Do září 1939 odešlo tajně do Polska během pěti měsíců do čs. zahraniční armády 3872 mužů. Poté již vedla až do porážky Francie v červnu 1940 jen riskantní cesta přes klerofašistické Slovensko a horthyovské Maďarsko do tolerantní Jugoslávie, odkud bylo do Francie vypraveno dalších 2058 dobrovolníků. Nyní se z protektorátu dostali ven po stezkách dobrodružství (například z okupované Francie přes Pyreneje do frankistického Španělska, kde je občas z internačních táborů zachránili Britové) jen odvážní jedinci, jako byli již zmínění bratři Kopečtí.

Kolaboranti v (marné) naději

Řetěz německých vítězství spolu s masivní německou propagandou byl v letech 1939–1942 posilou i omluvou pro členy různých kolaborantských organizací. Připomeňme si alespoň některé z nich.

Patrně nejznámější jsou „vlajkaři“ z Českého národně socialistického tábora – Vlajka, na který odboj reagoval heslem „Každý národ má svou špínu, Češi mají vlajkařinu“. Tento spolek s deníkem Vlajka a týdeníkem Árijská fronta dosáhl v roce 1940 počtu 13 500 členů, ale jejich radikalismus proti protektorátním orgánům i výtržnosti a bitky s protektorátními policisty (včetně kriminality) nakonec nacisty vedly dokonce k internování vedení vlajkařů.

Okupantům více vyhovovaly organizace jako Český svaz pro spolupráci s Němci, později založené Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Česká liga proti bolševismu i obskurní spolky, jako byly Český svaz válečníků a Národopisná Morava.

„Válečnický“spolek se 7772 členy formálně sdružoval sentimentální veterány rakousko-uherské armády, a jeho vedení dokonce usilovalo, byť marně, o vytvoření českých jednotek pro východní frontu. Nebezpečnější byl ale druhý spolek, který se pokoušel aktivně oddělovat od českého národa a hledal pro to v krojích pochopení u nacistů (zpočátku v březnu 1939 se dokonce snažil připojit moravské Slovácko k Tisovu Slovensku).

Přece se nebude učit česky

Horlivé členy těchto a jim podobných organizací nacisté raději využívali jako konfidenty, protože jejich germanizační plány počítaly spíše s Čechy, kteří našli v rodokmenu „německou babičku“a přihlásili se rovnou k německé národnosti (zvláště vítané to bylo u příslušníků policie, protektorátní správy apod.).

Úřad říšského protektora totiž již záhy prosadil zásadu, že Němec s trvalým bydlištěm v Čechách a na Moravě má nejen práva občana protektorátu, ale současně i práva říšského občana. Tak vznikla možnost, aby byl protektorátní systém postupně germanizován. Česká města mohla mít nyní dosazené německé starosty placené z českých peněz. Ve funkcích bylo i několik německých okresních hejtmanů a nakonec byl i v protektorátní vládě ministrem Walter Bertsch, kvůli němuž probíhala zasedání této vlády od 19. ledna 1942 dokonce v němčině. Walter se přece nebude učit česky…

Je logické, že v té době nezaháleli ani mistři nacistické propagandy. Velkou propagační akcí okupantů v Praze se v době jejich úspěchů na východní frontě stala v únoru 1942 otevřená výstava Sovětský ráj o zákulisí Stalinova režimu, které se zúčastnilo na 300 000 zvědavců i povinně nahnaných návštěvníků.

O rok později však již přišla katastrofální porážka u Stalingradu a nad Velkoněmeckou říší i jejím protektorátem se začaly stahovat černé mraky. Čechy však ještě čekala dlouhá řada měsíců s červenými plakáty o popravách a život v zatemnění...

Autor je historikem VHÚ