Ještě tři vykřičníky za Most!

Jako nejemocionálnější rys seriálu Most! na mne zapůsobil jeho jazyk. Proto se podle mého v názvu tak hezky vyjímá vykřičník. Někoho to dílo pohoršilo, prý je sprosté, tedy nevhodné. Jenže když autoři potkali hrdiny, jaké potkali, nemohli je nechat mluvit jinak. Existují nevhodní lidé? Nemají se zobrazovat?

Dobře ten jazyk znám a nejen proto, že jsem pobyl v padesátých letech na vojně. Odrážel způsob, jakým se s námi záklaďáky zacházelo. Stejně jím leckdo hovoří i dnes. Je drsný, ale bohatý na hlášky, tudíž obrazivý. Jeho prapředek se ozval už ve staročeské komedii Mastičkář. Zpívá se v ní, že maso bez kosti provrtielo dievku a uprostřed lidí na tržišti zápasí epizodista s potřebou okakati se. Neznámý tvůrce ho tomu trápení vystavil zlomyslně.

Podobně zlomyslní byli autoři seriálu, když své postavy umísťovali nikoli sice hluboko do sociálně bolavého kontextu, nýbrž jen do komicky nadsazené situace protiřečící jejich předsudku. Zkoušely uniknout, jenže situace je doběhla: musely se s ní srovnat. Tomuto principu připisuju další vykřičník. Nejde o agitku, jak tvrdili někteří politicky vyhranění diváci, nýbrž o zdařilou konstrukci konfliktu. Dovolím si také nadsázku: Agitoval Shakespeare, když znepřáteleným rodům vnutil skutečnost, že se do sebe na smrt zamilovali dva jejich členové? Takovou agitku si dám líbit.

Třetí vykřičník uděluji závěrečnému pohřbu: přiměl téměř všechny protichůdce, aby se tam za černohumorných průvodních okolností sešli. Komedie maličko zvážněla. Vyzněla jako náznak krůčku k přemostění: k porozumění. To stojí i za trest, kterým hrozí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

Petr Kolečko a Jan Prušinovský úspěšně uplatnili myšlenku, že říše směšného je vševládná. Jako dramatik jim v dobrém závidím.