Zase jednou na křižovatce

Čeká nás strukturovaná debata o filozofii univerzitního vzdělávání a reformě systému

Moje známá se na počátku devadesátých let vyučila opravářkou psacích strojů. K její smůle ale vypukla éra počítačů a psací stroje se odebraly do dějin. Kamarádka tak byla odsouzena k práci za minimální mzdu a k náročné rekvalifikaci. Zatímco její vrstevníci budovali kariéry, ona seděla za pokladnou v hypermarketu a vydělávala na rodinné živobytí. Cynicky řečeno, dotyčná učinila špatné rozhodnutí v době revolučních technologických změn – a tato volba ji odsoudila k nevýhodné pozici na trhu práce.

Dějiny přicházejí v cyklech. Budoucnost opět přináší řadu fundamentálních výzev, přičemž na způsobu jejich řešení bude záviset úspěšnost států, ekonomik a civilizací. Formulovat vizi, učinit správná strategická rozhodnutí a mít vůli je prosadit. Tyto tři faktory rozhodnou o osudu České republiky a předurčí vývoj společnosti v 21. století.

Součástí příběhu musí být strukturovaná debata o filozofii vzdělávání a reformě systému, jehož součástí jsou vysoké školy. Jako rektor univerzity, která slouží této zemi 450 let, si dovolím v této souvislosti několik úvah. Předesílám, že nejde o univerzálně uplatnitelný recept, a to vzhledem k heterogenitě oborů a rozdílům mezi vysokými školami.

Společnost 4.0

Překotný vývoj technologií a měnící se podmínky na trhu práce vyžadují od vedení univerzit strategickou úvahu primárně ve dvou oblastech. První z nich se týká posílení váhy celoživotního vzdělávání. Pracovní trh je v pohybu, obory zanikají a objevují se zcela nové. Dnešní žáci proto budou okolnostmi donuceni za dobu své kariéry mnohokrát měnit práci a permanentní rekvalifikace a adaptace na nové nároky se stanou podmínkou udržení konkurenceschopnosti a kariérní perspektivy. Řada expertů předpovídá, že těžiště výuky se přesune z klasických studijních programů do celoživotní edukace, často poskytované online. Ti nejradikálnější dokonce avizují zánik kamenných univerzit. Účast na univerzitním vzdělání tak bude rozprostřena mezi všechny generace vstupující na trh práce a mladí lidé přestanou být převládajícím typem studentů.

Druhá úvaha směřuje ke struktuře bakalářských studijních programů. Spíše než na úzce vymezenou kvalifikaci bude zítřek klást nároky na flexibilitu, schopnost adaptace a spektrum univerzálněji uplatnitelných kompetencí. Vyjdeme-li z premisy, že bakalářské studium má být víc orientováno na praktickou uplatnitelnost absolventů, zjistíme, že realita tomuto předpokladu často neodpovídá a mnoho bakalářských programů vzniklo pouhým rozdělením původního pětiletého studia. Jsem přesvědčen, že bakalářské studium kombinované s důrazem na vydiskutované kompetence představuje jednu z odpovědí na výzvy budoucnosti. Naopak lpění na rigidní, zastaralé struktuře studia může vést k úbytku studentů a jejich neschopnosti dostát požadavkům doby.

Studijní neúspěšnost a plýtvání lidským potenciálem Obecnou filozofií musí být udržení motivovaných studentů uvnitř vzdělávacího systému. Tato strategie vede ke zvyšování vzdělanosti populace, akceleruje technologické inovace a umožňuje školám připravit vyšší počty studentů na budoucí výzvy.

Na českých akademiích dnes končí až 50 procent studentů hned po prvním ročníku bakalářského studia. Na olomoucké univerzitě tento ukazatel činí 37 procent. Jak naznačila publikace z roku 2017 o studijní neúspěšnosti na vysokých školách, hlavním důvodem „dropoutu“není neschopnost studentů dostát nárokům studia, ale špatná volba studijního programu. Dnešní systém nutí mladé lidi činit zásadní životní rozhodnutí v 18 letech věku, přičemž možnost bezbolestné „opravy“neexistuje. V důsledku toho z univerzit odcházejí motivovaní studenti, kteří se ke studiu již nevrátí, případně musí opakovat martyrium přijímacího procesu, a jejich kariéra se tak zbrzdí. Nakonec prohrávají všichni: neúspěšný student vstupuje na trh práce s handicapem nízké kvalifikace, stát přichází o investici vloženou do mladého člověka, rodiče podléhají frustraci z nenaplněných očekávání a škola přichází o teoreticky dobrého studenta.

Jedno ze systémových řešení leží v legislativní rovině a spočívá v „odložené volbě“. Ta by umožnila přestup po prvním ročníku na příbuzný studijní program, který může lépe vyhovovat životním zájmům studenta. Podívejme se na konkrétní příklad klastru tří úzce provázaných studijních programů sociologie – politologie – historie.

V průběhu prvního ročníku by studenti těchto programů mohli sdílet část obecněji zaměřeného studijního základu, což by umožňovalo přestup do druhého ročníku například z historie na sociologii. Takové řešení – umožňující vyšší míru prostupnosti mezi programy – je ovšem vázáno na splnění dvou podmínek: přijetí příslušného zákona a ochotu všech aktérů k racionální debatě o transformaci studijních programů směrem k vyšší flexibilitě.

Lpění na rigidní, zastaralé struktuře studia může vést k úbytku studentů a jejich neschopnosti dostát požadavkům doby

Přesun těžiště do bakalářského studia

V posledních letech sílí trend odchodu absolventů bakalářského studia do praxe a v mnoha oborech je magisterské studium již dnes volbou pouze pro nepočetné skupiny studentů. Budou-li tyto tendence pokračovat, stane se bakalářské studium zcela dominantním stupněm vzdělávání. Tato perspektiva nastoluje otázku nového uchopení náplně a průběhu studií. Na olomoucké univerzitě jsme nedávno zahájili debatu o možné budoucí restrukturaci studia spočívající v prodloužení bakalářského stupně na čtyři roky. Součástí diskuse jsou rovněž otázky směřující ke vzájemné provázanosti studijních programů či ke způsobu ukončení studií.

České vysoké školství stojí zase jednou na křižovatce. Cest z ní vycházejících je mnoho, ale jenom několik či pouze jediná vede vpřed.