Druhý život Divokého vína

Sedmdesát literátů a třicet výtvarníků a fotografů naplnilo nové číslo elektronické literární revue Divoké víno. Je jich sto, protože vydání z tohoto týdne je jubilejní, sté od svého znovuzrození v nových časech. Literární časopis Divoké víno stihl od roku 1964 vyjít v 58 výtiscích. Pak už zveřejňování mladých básníků a spisovatelů nebylo režimu milé, a tak se časopis odmlčel. Ze spánku ho probudil jeho šéfredaktor Ludvík Hess („babydědek Lu“, jenž vymyslel babyboxy jako azyl pro nechtěná miminka) a k svému chovu koní a dalším aktivitám přidal novou éru Divokého vína, ne už tištěného, ale internetového.

Od roku 2002 uvedl 815 autorů básní, písňových textů, glos, vzpomínek i odborných pojednání, fotografií a ilustrací (do jeho bedýnek pro novorozeňata se už schovalo 186 dětí, přesmyčka vyšla skoro přesně). Jistěže se v každém čísle i v jeho zpravodajské odnoži Divoké vinici prolínají všechny činnosti chovatele koní, strážce babyboxů, pilného publicisty i fotografa a dalších. Pro jubilejní vydání kromě přehledně uspořádaných ukázek prací všech autorů sám připravil také zajímavou exkurzi do světa jezdeckých soch a soch koní v Čechách a na Moravě.

Pro Hessovu revui je typické, že ji šéfredaktor plní přiznaně subjektivně: uveřejňuje, co se mu líbí, co považuje za kvalitní, ale také autory, k nimž prostě navzdory leckomu cítí sympatie. Jde o jména známá, díla špičková, klasiků i talentovaných současníků a také těch, kteří patří spíše k nostalgickým vzpomínkám Hessových vrstevníků. Historie posoudí, co přetrvá, stránky Divokého vína (www.divokevino.cz) archivuje Národní knihovna ČR, kdokoli do nich může nahlédnout.