Jak být lepším vědcem
Zápasí s tím kdekdo z nás: Jak to „všechno“stíhat? Jak si co nejlépe naplánovat veškeré své povinnosti – pracovní, rodinné i mimopracovní –, aby nevznikaly prodlevy a trable?
Řeším to také. Třeba každou neděli si musím vyšetřit chvíli času i na tento pondělní sloupek, přičemž včera mi při čtení vědeckého časopisu Nature padly oči nikoliv únavou, ale na článek v kariérní rubrice. Nese mnohoslibný titulek ve stylu manažerských příruček: Šest snadných rad, jak nakládat s časem, nicméně od magazínu s takovouhle reputací (a s impakt faktorem 41,557 – doplňuji pro scientometrické fajnšmekry) člověk nečeká nějaké bláboly...
Autory článku jsou ekolog Andrew C. Johnson a ekotoxikolog John P. Sumpter, kteří jsou profesory na Brunel University London. O té jste dost možná nikdy neslyšeli, ale je to menší vysoká škola, jež dle žebříčků ARWU, QS či THE patří do čtvrté či páté globální stovky čili někam tam, kam naše nejlepší univerzity. Každopádně: oba autoři jsou zkušení a úspěšní vědci, za něž mluví – opět pro fandy čísel – jejich H-indexy o výši 44, respektive 88.
Mladším kolegům (a vlastně i všem tvořivým lidem) v šesti bodech radí, jak být co nejvíce efektivní. Za prvé: Mějte plán, který se dá rozdělit na splnitelné úkoly; řešte prioritní věci a soustřeďte se na ně. Za druhé: Pořádně se zamyslete nad svým vztahem k e-mailům a zvláště k sociálním sítím a nenechte se jimi rozrušovat (zde za sebe dodávám, že při pohledu na neustálé aktivity některých českých vědců na Facebooku se nevyhne člověk dojmu, zda jim zbývá ještě nějaký ten čas na bádání). Za třetí: Naučte se říkat NE, buďte realističtí a raději odmítejte, co vás zdrží. Za čtvrté: Dávejte si pauzy, nezahlcujte se úkoly a nečtěte pracovní e-maily ve svém volnu. Za páté: Nehoňte se za každým slibným nápadem, hleďte si klíčových věcí. Za šesté: Pokud pokusy či úkoly selžou, nepanikařte, upravte plány a hledejte řešení.
Kniha studentům radí, jak převzít to podstatné, co dělá „dobrého vědce“. Není to jen úspěch v grantech či ve psaní studií, ale i otevřenost ke spolupráci, zájem o výuku, zvídavost či naslouchání nápadům z jiných hlav.
Článek v Nature je samozřejmě obsažnější a co je podstatné: nevznikl jen tak nahodile, nýbrž je pasáží z knihy. Ta se jmenuje How to be a Better Scientist čili Jak být lepším vědcem a Johnson se Sumpterem ji nedávno sepsali pro respektované vydavatelství Routledge. Má 248 stran a sedmnáct kapitol, jež řeší integritu vědců i přípravu „posterů“na konference.
Co bylo jejich motivací k sepsání? Oba prý vychovali mnoho studentů a doktorandů, ale setkávali se s řadou případů, kdy školitelé své nástupce nevedli k „dobré vědě“, či je dokonce od kariéry odradili...
A tento paperback má být vědeckým kandidátům užitečnou pomůckou, jak převzít to podstatné, co dělá „dobrého vědce“. Není to jen úspěch v grantech či ve psaní studií, ale i otevřenost ke spolupráci, zájem o výuku, zvídavost či naslouchání nápadům z jiných hlav.