Velký nepřítel

Vlistopadu minulého roku jsem si byl poslechnout přednášku, kterou měl na pražské filozofické fakultě americký historik Timothy Snyder. Mluvil inspirativně, erudovaně i nesmírně přesvědčivě.

Něco mi však na tom, co říkal, přece jenom vadilo, a sice že v hlubší rovině Snyder za nejrozmanitějšími jevy spatřoval stále tutéž příčinu. Padla-li řeč na Donalda Trumpa, Snyder stočil řeč k Rusku a hybridnímu způsobu vedení boje. Padla-li řeč na referendum o vystoupení Britů z Evropské unie, Snyder mluvil o tomtéž jako v případě vítězství Trumpa v amerických prezidentských volbách…

Jinými slovy, za Trumpa a brexit v tomto pojetí (Snyder je jen jedním z těch, kteří je ve větší či menší míře zastávají) ani tak nemohou Američané a Britové, ale východní monstrum – Vladimir Putin (se svými trolly a trollími farmami).

Nemám nic proti tomu poukazovat na snahy o ovlivnění nálad voličů v jedné zemi jinou zemí (ať už Ruskem, nebo jakýmkoli jiným státem). Jistě se tak děje. Jenom se mi zdá, že pozice „za vše může pan X a jeho zelení mužíčci“vůbec nic nevysvětluje, spíše celý problém zatemňuje.

Není to navíc tak dávno, kdy bylo v jistých (ne úplně vábných) kruzích donekonečna vyhlašováno, že za všechno „moderní“zlo světa (rozuměj kapitalismus) může

„Žid za oponou“(případně „židovstvo“). Nikoho tak nemohlo příliš překvapit, že dvě veliké apokalyptické revolty proti novověku představovaly také dvě konečná řešení „židovské otázky“. Marx – jak píše Yuri Slezkine v Židovském století –, který zahájil svou kariéru tím, že položil rovnítko mezi kapitalismus a judaismus, se pokusil vyřešit svůj vlastní židovský problém (a problém mnoha svých žáků) tím, že svrhl kapitalismus. Hitler, jehož dlouhý duševní zápas v mladých letech odhalil židovské kořeny městské „korupce“, se pokusil zkrotit kapitalismus vyhlazením Židů…

Teď je samozřejmě kontext zcela jiný, nerad bych však všechno zlo házel na jednu zemi a nelíbí se mi, že tak mnozí začali se vší urputností činit. Tím „velkým“nepřítelem přitom nakonec nemusí být Rusko (k jehož politickému systému nemám ani ty nejmenší sympatie), ukazuje se, že by jím mohla být Čína (k jejímuž politickému systému mám zrovna tak málo sympatií); alespoň to naznačují poslední kroky Donalda Trumpa (k němuž chovám zhruba stejně sympatií jako k politickým systémům Ruska a Číny).

Vím, že to na konstrukci „velkého“nepřítele, jemuž je třeba se postavit, nic nezmění, ale z tohoto hlediska jsem přivítal výsledky práce zvláštního vyšetřovatele FBI Roberta Muellera, který nedospěl k závěru, že Trumpův volební tým a jeho poradci koordinovali své jednání s Ruskem.

Zdá se, že přece jenom nakonec asi platí ta nepříjemná teze, že za Trumpa si mohou Američané sami. Ve světle posledních dvou let to není nedůležitý závěr.

Nemám nic proti tomu poukazovat na snahy o ovlivnění nálad voličů v jedné zemi jinou zemí. Jistě se tak děje. Jenom se mi zdá, že pozice „za vše může pan X a jeho zelení mužíčci“vůbec nic nevysvětluje, spíše celý problém zatemňuje.