Brexit připomíná Monty Pythona
LONDÝN Měl to být velký den. Alespoň pro některé. 29. březen – „Den britské nezávislosti”. Spojené království mělo Evropskou unii opustit přesně ve 23 hodin a v hospodách Wetherspoon’s se mělo slavit stejně, jako když londýnský Arsenal porazí svého městského rivala z Chelsea. V téhle je ale až nezvykle mrtvo. Jsme ve Walthamstow, ve východním Londýně.
„Koukám tu na to už dvě hodiny,“říká Allen, „Mluví pořád o tom samým. Já už ani nevěřím, že někdy vážně odejdeme. Kdyby to nebylo tak smutný, je to celý k smíchu.“Allen je jediný v celé hospodě, který právě sleduje živé zpravodajství BBC. Na televizní obrazovce se střídá obraz plamenně řečnícího Nigela Farage (bývalý šéf euroskeptické strany UKIP) s utrápenou tváří premiérky Theresy Mayové. Sousedi od vedlejšího stolu si demonstrativně sedli zády.
„V referendu jsem volil brexit. Proč se ptáte?“ptá se Allen trochu udiveně, „Už je to tak dávno. A vůbec, politiky přece nezajímá, co my si myslíme. Budou si radši debatovat ve Westminsteru, dokud se nestane něco velkýho. Já vám říkám, lidi jsou opravdu na-…..“Štamgasti od vedlejšího stolu krotí Allenovy vášně. Popíjí v klidu své pivo značky Shipyard, a brexit už je snad ani nezajímá. Mluví radši o fotbale. „Vy jste z Česka? Tam jsem kdysi byl,“říká Nick. „V Praze je to moc hezký, ale fotbal hrajete teda opravdu mizerně. 5:0 jsme vám to natřeli, díval jste se?“„Nedíval.“„Famózní výkon,“utrousí jeho kamarád Phil s dávkou britského sarkasmu. Politika se do debaty ale nakonec stejně dostane. Nick a Phil začnou rozebírat sortiment řetězce Wetherspoon’s. Jeho vlastník Tim Martin, známý svými protiunijními postoji, provedl zátah na evropské produkty.
Od minulého léta už zařízení nenabízejí českou plzeň ani francouzské šampaňské. Na černé listině se nedávno ocitl i populární německý Jägermeister. „Jestli to takhle půjde dál, za chvíli tu nebude co pít,“komentuje Phil. „Tim Martin říkal, že až odejdeme z EU, pití bude levnější. Dovezeme si víno z Austrálie, a nebudeme muset platit clo. Těžko říct, kdy se to stane. Těžko říct, jestli nějaký brexit vůbec bude…“To je dobrá otázka. Reportérka BBC, která právě hovoří v televizi, naznačuje, že by premiérka mohla příští týden parlamentu znovu předložit svůj návrh dohody s EU.
Počtvrté? Začíná to nebezpečně připomínat slavný souboj s černým rytířem z filmu Monty Python a svatý grál. Nejdřív mu useknou levou ruku, potom pravou ruku, potom nohy, ale rytíř svůj boj stále nevzdává. „Myslím, že to znova odloží,“říká Nick. „Je to jako v životě. Když něco odložíš jednou, odložíš to i podruhé, a pak už to jde z kopce.“Do debaty se vmísí Allen. „Měli jsme odejít dneska. Je jedno jak, je jedno, jestli s dohodou nebo bez dohody, ale hlavně odejít. Takhle to nevede nikam. Je to ostuda. Už se nám všichni jenom smějou.“
Blíží se půlnoc a s ní 30. březen 2019. Spojené království je stále členem Evropské unie. Sedíme v zapadlé hospodě a vzpomínáme na starý dobrý Londýn. Já, pětadvacetiletý student z Čech, a tři staří Angličané. Z televizní obrazovky znovu promlouvá premiérka Theresa Mayová. Je unavená. A s ní i celá Anglie.
V londýnském pubu, jehož euroskeptický majitel před časem vyškrtl z nabídky nápoje pocházející z kontinentu, chtějí hosté hlavně jedno: z Evropské unie odejít co nejrychleji.
Autor je dopisovatelem LN