Parašutista, který splnil úkol
K 80. výročí německé okupace LN připravily seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní díl je věnován výsadkáři Rudolfu Pernickému (1915–2005), kterého komunisté po válce zavřeli na 11 let do kriminálu.
Noc, 21. prosince 1944. Čtyřmotorový halifax, řízený polskou posádkou, míří z Itálie nad střední Evropu a na jeho palubě jsou připraveny dvě paraskupiny československých vojáků. Tříčlenná EMBASSY a dvoučlenný TUNGSTEN. Nad Vídní je letoun napaden německým nočním stíhačem, ale polský pilot mu v mracích unikne. Nejprve je na Moravě vysazena EMBASSY. Jenže pak vznikne na palubě zmatek a TUNGSTEN, který tvoří kapitán Rudolf Pernický a rotmistr Leopold Musil, se se seskokem o pár minut opozdí. To opoždění bude mít fatální důsledky. Pečlivý Pernický si vše do detailů předem připravil, včetně vysazení nedaleko Hlinska na Vysočině.
První skáče Rudolf Pernický a za ním Polda Musil. Propíchnou tělem temný příkrov mlhy a pod sebou vidí zasněžený terén. „Aeroplán mizí a já si říkám: Sbohem Anglie! Už se tam nikdy nepodívám!“vyprávěl mi po letech sám protagonista Pernický. Dopadl na strniště s popraškem sněhu, zbavil se padáku a brzy se setkal s Musilem.
Dohledají utržený nožní zásobník a zahrabou přebytečné věci do stohu. Teprve až za svítání zjistí, kde se skutečně nacházejí. Nikoli na Vysočině, nýbrž u Kutné Hory, a tedy na záchytnou adresu k Cyrilu Musilovi do Studnice to mají vzdušnou čarou bezmála sto kilometrů. Pernickému je jasné, že to bude namáhavá cesta. Zasněžená Vysočina nevěstí žádnou vánoční idylku. Mohou jít pouze v noci, po pěšinách a polních cestách, vyhýbají se obcím. A přes den se ukrývají v lese při střídavém spánku. Mají sice kvalitní vojenské americké spacáky, ale ty je stejně moc neochrání v řezavém mrazu. Parašutisté mají na zádech batohy se skoro třicetikilogramovou zátěží.
Popruhy se jim zařezávají do ramenou s každým přibývajícím kilometrem. Naštěstí mají dobrou fyzickou kondici. A Pernický v jakési předtuše si před odletem navíc přibalil kilo kvalitní čokolády, která se teď hodí jako energetická „injekce“. Rozdělají si ohýnek a nad ním v ešusu s trochou sněhu rozpustí tabulku čokolády, kterou vypijí. Tak stráví na mezi kdesi v Železných horách protektorátní Štědrý večer. A když se dostaví krize a vyčerpaný Musil, který se proboří do zamrzlé Svratky, chce přesun vzdát, Pernický se projeví jako nekompromisní velitel. Tvrdě zakročí a vrátí druha do reality.
Valach, čtenář, vášnivec Zarputilost a vytrvalost v Pernickém vypěstovalo chudé vesnické dětství na Valašsku. Narodil se 1. července 1915 jako syn venkovského, sociálně cítícího učitele. Navštěvuje valašskomeziříčské gymnázium, chodí do Sokola, hraje fotbal a volejbal. Pravidelný čtenář Lidových novin a vlastenecké literatury, včetně té legionářské, Medka a Langra. Navzdory otcovu přání, který chtěl mít ze syna právníka, se rozhodl nastoupit vojenskou kariéru, která vyvrcholila v roce 1938, kdy absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě jako poručík dělostřelectva.
Okupaci 15. března 1939 prožil v kasárnách v Hranicích, když měl službu. „A já, vášnivý jezdec na koni,“vyprávěl mi později, „jsem nacistům předával všechny naše koně. To bylo pro mne něco strašného. Odkaz prvních legií pro mne mnoho znamenal a uvědomil jsem si, že musím splnit přísahu, kterou jsem jako důstojník složil. A tak jsem sháněl cestu ven z protektorátu.“
V červnu 1939 se mladému poručíkovi, ukrytému ve vagonu s uhlím, podařilo překročit polskou hranici. Následně s československým transportem odplul do Francie a podepsal závazek do cizinecké legie. Po krátkém pobytu v posádce v Alžíru byl převelen ke 4. pěšímu pluku koloniální pěchoty v Tunisu v hodnosti seržanta. Až po vypuknutí války mohl být prezentován ve francouzském Agde u československé zahraniční armády.
Po přesunutí do Anglie se dobrovolně přihlásí k plnění speciálních úkolů v okupované vlasti a absolvuje náročný výcvik. Několikatýdenní ve skotských přímořských kopcích, následně parakurz a kurz sabotáže. Patří mezi nejlepší a hodnocení jeho instruktorů je pozitivní: „Bystrý, chápavý, velmi pilný, veselý, tělesně velmi zdatný, vytrvalý, ukázněný, rozhodný a samostatný. Velmi odvážný a obětavý.“Někdy v té době jej postihlo zranění, které se však naštěstí obešlo bez trvalých následků – při pokusu s chlorečnanem draselným a parafinem došlo k výbuchu, který Pernickému zranil ruku a levé oko.
Nejen pro skvělé hodnocení a výsledky z kurzů, ale i pro své charakterové vlastnosti, vzdělanostní zázemí a pedagogický um, je Pernický v červnu 1942 povolán do Zvláštní skupiny D, která organizuje výsadky do protektorátu, a je jmenován instruktorem. V malých zámečcích s parkem (Bellasis u Dorkingu a později v Chicheley Hall poblíž Bedfordu) se podílí na přípravě mužů, určených pro vysazení. Vede cvičení, ve kterých se s „žáky“pokoušejí napodobit situace po seskoku. Učí je budovat ilegální organizace, zásady konspirace, sledování osob, unikání z obklíčení, přežití v přírodě.
A především jako vynikající střelec s nimi cvičí nemířenou střelbu nebo střelbu na pohyblivé cíle v terénu. Jasně jim říká: „K čemu se jako parašutista zavážete, musíte plnit tisíc kilometrů od svého velitelství. Tady záleží na každém z vás – dal jsi slib, podobně, jako ses odvážil prvně skočit padákem, tak se musíš snažit všemožně úkol splnit!“
Zimě zdar a prase vydatné Přestože je sám zasvěcen do řady vojenských tajných operací a celého zázemí příprav výsadků, je i on v roce 1944 určen do akce a jmenován velitelem dvoučlenné paraskupiny TUNGSTEN. Jejich úkol spočívá ve spojení s domácím odbojem, především s Radou Tří, v předání náhradních krystalů k vysílačce paraskupiny CALCIUM a vyhledání a zajištění míst pro letecké shozy zbraní.
Drsný prosincový přesun dvojice parašutistů od Kutné Hory do Studnice trval devět dní. V sobotu 29. prosince 1944 se konečně doštrachali závějemi k cíli. Zatímco Polda Musil hlídal v lese batohy, Pernický se vypravil k Cyrilu Musilovi, známému lyžařskému závodníkovi.
Když na něj zmožený parašutista vyhrkl heslo „Zimě zdar!“, Musil pohotově odpověděl: „Chlape, vy vypadáte, čekám na vás už od léta.“A hned nabídl hostovi vrchovatou štamprli slivovice. Pernický pak musel vyřešit vážný problém – omrzly mu obě nohy a nemohl vůbec chodit. Naštěstí se paní Musilová se o něj velkoryse postarala, ušila mu z ovčí kůže papuče a připravovala mu koupele z výhonků mladého smrčí. A pan Musil mu masíroval nohy v kýblu sněhu, takže se jim podařilo parašutistu vykurýrovat.
Na tomto místě je také třeba připomenout, jakou vlastenecky oddanou rodinou Musilovi byli. Měli dvě malé dcery, a přesto riskovali
Za vlast a národ dvacet let kriminálu
Konec války zastihl Rudolfa Pernického jako okresního vojenského velitele v Novém Městě na Moravě. Koordinoval činnost domácího odboje se sovětskými partyzánskými skupinami, které již na Vysočině operovaly, a účastnil se bojů o novoměstské nádraží. Po německé kapitulaci se rozjel do Prahy. Na hlavním štábu se setkal se svým velitelem, plukovníkem Palečkem, který ho uvítal slovy: „Vítám tě, Rudo, jsi jeden z mála, co z našich instruktorů přežil...“
V roce 1948 byl kapitán Pernický, který mezitím studoval vysokou školu válečnou, již ženat a s manželkou Kamilou čekali první přírůstek do rodiny. Jenže přišlo zatčení komandem Státní bezpečnosti a v březnu 1949 byl Rudolf Pernický odsouzen ve vykonstruovaném procesu (za účasti „rudého kanibala“prokurátora Vaše) ke dvaceti letům odnětí svobody, ztrátě vojenské hodnosti a vyznamenání a každého čtvrt roku s trestem samovazby. Uvažovalo se dokonce o trestu smrti, ale jako polehčující okolnost mu posloužila účast ve druhém odboji.
Degradovaný vojín Pernický prošel českou kriminální „uličkou“– Bory, Opavou, těžbou uranu na Jáchymovsku, Leopoldovem a nakonec byl znovu na uranu na Bytízu. V kriminálech potkával některé své bývalé spolubojovníky, velitele Palečka i věrného přechovávatele Cyrila Musila. Zhrzenost nepěstoval, spíš jej drtilo vědomí, že doma vyrůstá bez otce jeho syn.
Když byl po jedenácti a půl roce propuštěn v květnu 1960 na amnestii a vracel se k rodině, syn se ho lekl a utekl před ním. Sžívání s rodinou nebylo lehké a podřadná práce v libčické cihelně těžší než přechod zimní Vysočinou. Nikdy se však nehrbil a účastnil se setkávání disidentů i bývalých parašutistů, vycvičených ve Velké Británii.
Rudolf Pernický se po roce 1990 dočkal rehabilitace, povýšení na generálmajora, státních vyznamenání a především patřil mezi zakladatele Konfederace politických vězňů, které se stal prvním předsedou.
Když jsem se ho při jednom z našich posledních setkání zeptal, zda by chtěl změnit nějaké své životní rozhodnutí, rázně odpověděl: „Pro mě bylo směrodatné svědomí a zkušenosti. Už Mnichov byl pro mě strašnou fackou. A taktéž únor 1948. A kdybych se mohl rozhodovat znovu? Asi bych volil stejně, se všemi trýzněmi. Byla to trpká cesta, která mě stála mnoho sil, ale nemohl jsem jinak.“
Rudolf Pernický zemřel 21. prosince 2005, tedy v den výročí svého vysazení.
Příště: architekt a odbojář Vladimír Grégr