Socialistická láska
Porozumět nedávným dějinám vyžaduje někdy mnohem více erudice než pochopit dějiny starší. Platí to zejména pro období let 1948–1989, které se označuje tu jako „komunistický režim“, tu jako „socialistická diktatura“. Z odstupu času, který se den co den zvětšuje, se doba komunistické nadvlády bude většině lidí stále více jevit jako nepochopitelná odbočka či odchylka od normálnosti.
Můžeme to doložit i jednou aférou, která vypukla právě před sedmdesáti lety. Básník Vítězslav Nezval publikoval na počátku dubna 1949 dlouho očekávanou sbírku Veliký orloj, v níž se po svém přihlásil k novému režimu. Vedle veršovaných pajánů na Stalina, Gottwalda či Rudou armádu tu najdeme milostnou lyriku i básně existenciálního ladění. Hned po vydání sbírku nemilosrdně kritizovalo pět mladých literárních kritiků, a to z pozic dogmatického komunismu. Jednomu byl Nezval mluvčím „dekadentní buržoazie“, druhý mu vyčítal „chorobnou zálibu“v astrologii, třetí pranýřoval nepřijatelné ozvuky surrealismu.
O několik týdnů později sepsal jeden z kritiků společně s přítelem, který stejně jako on studoval na filozofické fakultě, vtipnou parodii na Nezvalův styl nazvanou Socialistická láska: „Až mé mužství bude kulminovat ve znamení Panny / Tvůj prs bude sladký podpaží hořké klín slaný /
Jak mořské ryby rozhozené na divany / Jak sůl země jak politika naší strany.“Další kritik text odnesl do redakce týdeníku Kulturní politika, jehož redaktoři žili v iluzi, že alespoň komunisté budou moci v režimu ovládaném jejich stranou trochu svobodně myslet. Pobavený šéfredaktor Kulturní politiky E. F. Burian nechal básně přepsat na stroji. Text se šířil po pražských redakcích a přečetlo si ho – podle pozdějšího vyšetřování – sedmdesát lidí.
Z naprosto bezvýznamné studentské recese – z dnešního úhlu pohledu – vznikla obrovská aféra. Parodie byla označena za protistranický pamflet. Všichni, kdo s textem přišli do styku, byli vyšetřováni evidenčním oddělením ústředního výboru komunistické strany, kde jim bylo vyhrožováno dlouholetým vězením. Nakonec byli autoři textu a jeho distributoři „jen“vyhozeni ze strany, fakulty a redakcí. Týdeník Kulturní politika byl zrušen. Vítězslav Nezval měl totiž mocné politické krytí: jeho přítelem byl ministr informací a člen politbyra ústředního výboru Václav Kopecký. Aféra byla také produktem mocenského soupeření mezi Kopeckým a jeho skupinou a zástupcem generálního tajemníka Gustavem Barešem o další směřování kulturní politiky nového režimu. Vítězem tu byl nakonec Kopecký, protože Bareš byl chráněncem Slánského, jenž byl zanedlouho označen za zrádce a oběšen.
Z odstupu času, který se den co den zvětšuje, se doba komunistické nadvlády bude většině lidí stále více jevit jako nepochopitelná odbočka či odchylka od normálnosti
Představa, že parodie na nějakou básnickou sbírku šířená strojopisem mezi známými vyvolá mocenský boj v čele aparátu, který řídí stát, zní dnes jako z jiné planety. Na téhle jiné planetě jsme však žili ještě před třiceti lety.