Za oponou tajné agentury
PRAHA Rozsáhlé sídlo paní „Gibsy“v Londýně obývala od dubna 1939 neobvyklá společnost jedenácti mužů. Poněkud zvláštní bylo, že sem přijeli jen se skromnými osobními zavazadly, zato však za nimi dorazily těžké a objemné bedny a balíky. Část z nich sem přivezl major Harold Gibson, majitelčin příbuzný. Dříve působil v Praze na britském vyslanectví. Ti muži trávili celé dny za dveřmi svých pokojů.
Tým plukovníka Františka Moravce, který těsně před okupací zbytku Československa unikl nacistům před nosem do Velké Británie, odpečetil důkladně zabalenou dokumentaci. Zpravodajští důstojníci postupně vyjímali a pečlivě třídili svazky jednotlivých agentů, které ještě v Praze narychlo připravili k leteckému přesunu. Před jejich očima defilovala jména, tváře na fotografiích, evidenční záznamy, někdy i archivované originály zpráv. Byly to mimořádné lidské osudy a kus historie československého vojenského zpravodajství.
Obchodníci s vlastním osudem Tajnou agenturu proti Německu tvořilo přes 800 osob. Asi 150 z nich náleželo k elitní části, kterou přímo řídila ofenzivní sekce pátrací skupiny 2. oddělení hlavního štábu. Organizaci kontaktů s některými elitními agenty však z důvodů operativního styku svěřila též předsunutým opěrným bodům. Pro československé vojenské zpravodajství pracovali lidé různého věku, profesí a sociálního statusu. Pokusme se hledat odpověď na otázku, co je motivovalo k rozhodnutí dopouštět se činů, za něž hrozila smrt či mnohaleté tresty.
Podstatnou část agentury tvořili klasičtí placení agenti, kteří pracovali především kvůli obohacení. Prototypem této kategorie byl Gotthard Karafiat, Rakušan, jenž náležel k veteránům tajné agentury. Pracoval s krycí značkou A-5. Byl exponovaným členem nacistické strany v Rakousku.
Pro československé zpravodajství pracoval minimálně od léta 1932. Do jara 1935 působil v Rakousku. Platil za schopného kartografa. Ve Vídni byl zaměstnán ve vojskovém měřickém ústavu ministerstva pro zeměbranu. Dodával zprávy z oboru vojenské kartografie. Informoval o vojenském letectvu a protivzdušné obraně. Jeho třetí doménou byla sdělení o nacistickém hnutí v Rakousku. V důsledku politické aféry musel Rakousko opustit.
V dubnu 1935 se i s rodinou usadil v Německu. Díky kreditu pronásledovaného straníka získal místo v říšském úřadu pro snímkování zemského povrchu. Úzce spolupracoval s vojenskými kartografy z generálního štábu pozemního vojska. Jejich pracoviště často osobně navštěvoval. Pod záminkou testování kartografických přístrojů vlastní konstrukce odtud vynášel mnoho dat o dislokaci a složení německého pozemního vojska a letectva. V letech 1935–1936 to byly nejhodnotnější údaje, jimiž československé zpravodajství disponovalo. Kromě toho dodal četné informace o vojenských a průmyslových objektech. S jejich pomocí se kompletovaly podklady pro přípravu společně plánovaných akcí československého a francouzského bombardovacího letectva. Svůj potenciál ovšem Karafiat časem vyčerpal. Přesto trval na značných finančních nárocích, a tak s ním 2. oddělení v říjnu 1937 přerušilo kontakty.
Jako rozhodující motivační faktor je možné vícekrát zaznamenat i pocit frustrace z nenaplněných profesních tužeb. Příznačný byl pro Rudolfa Zahnera. V první polovině 30. let sloužil u Landespolizei v Bavorsku. V roce 1935 ale z tohoto sboru odešel, protože nebyl přijat k Schutzpolizei. Vstoupil tedy do SA. Těšil se velké důvěře, jelikož byl na základě policejního doporučení přijat k pevnostnímu štábu 16 ve Weidenu. Při něm působilo kontrašpionážní pracoviště abwehru. Zahner zde pracoval jako písař na stroji s přístupem k tajným písemnostem. Československému zpravodajství se nabídl sám ze své iniciativy v listopadu 1936. Důvod spočíval ve frustraci kvůli nepřijetí k Schutzpolizei. Šlo tedy o mstu za neúspěch. Se značkou B-3121, která vyjadřovala příslušnost k agenturnímu pátracímu středisku I-Praha, dodal v letech 1936–1938 celé sady fotokopií přísně tajné dokumentace německé pevnostní výstavby v Bavorsku proti Československu. Fotokopie obsáhly též písemnosti, které vypovídaly o kontrašpionážních opatřeních. O přínosu této osoby snad nejlépe svědčí fakt, že na seznamu nejvýznamnějších agentů 2. oddělení byly jen dva subjekty s hodnocením „velmi dobrý“. Jeden byl Paul Thümmel, známý agent A-54, a druhý Zahner.
Osobní souboj s nacismem Vojenské zpravodajství těžilo z faktu, že se Československo stalo cílem německé emigrace. Vysoce aktivně působila především německá levice. Pravě ona tvořila významnou část agentury. Své angažmá považovala za součást boje s nacismem. Mnohdy měl až osobní povahu. Vyskytly se totiž případy, že někteří z agentů tohoto typu nepožadovali za své služby finanční odměnu, ale jen náhradu přímých výloh.
O tom, že zprávy z těchto kruhů ovlivnily rozhodnutí s obecnými dopady, svědčí události z května 1938. Willy Lange, emigrant a někdejší starosta Lipska, vedl v Karlových Varech zahraniční sekretariát sociálnědemokratické strany. S krycí značkou D-14 jej řídila předsunutá agenturní ústředna (PAÚ) Táňa v Plzni. Lange disponoval sítí subagentů, jež pokrývala podstatnou část Německa. Tvořilo ji 35 osob. Byla velice efektivní. Mnozí z jejích členů pracovali u říšských drah, a tak jim krátce před 20. květnem 1938 neunikl zvýšený pohyb vojsk směrem k československým hranicím. U Langeho se tyto informace sbíhaly. V Praze je vyhodnotili jako akutní hrozbu. Následovala mimořádná vojenská opatření. Nejnovější poznatky se dnes kloní k tomu, že Langeho subagenti zaznamenali přesuny části německého pozemního vojska ze západu na východ do výcvikových táborů v Sasku a Bavorsku. Lange pokračoval ve spolupráci s československým exilovým zpravodajstvím i poté, co se později přesunul do bezpečného zahraničí.
Pro levicovou emigraci bylo příznačné, že určitý klíčový agent-emigrant řídil v Říši síť subagentů. Z nejvýznamnějších struktur tohoto druhu to byly dále skupiny pracující pod vedením Valentina Karla Karlibowského (agent A-1102) a Wilhelma Koxe (agent A-1103). Řídila je PAÚ Vonapo 20. Karlibowski pracoval od března 1938. Se svými lidmi zajistil mnoho informací vojensko-průmyslového charakteru. Nejvýznamnější z nich se týkaly ústřední výrobní základny syntetických pohonných hmot v saské Leuně. Po Mnichovu se dostal do Francie. Na kontakty s ním později navázalo exilové vojenské zpravodajství.
Kox byl pro Vonapo 20 činný od shodné doby. Počátkem 30. let absolvoval v Moskvě Mezinárodní leninskou školu, ideologické středisko Kominterny. Zde byl vyškolen pro konspirační a ilegální práci. Později řídil ilegální sekretariát ústředního výboru strany v Berlíně. V roce 1936 jej však ze strany vyloučili za to, že byl v Československu odsouzen kvůli padělanému švýcarskému pasu. Agenturně pracoval krátce. Již v červnu 1938 byl při návštěvě Německa zatčen kvůli své dřívější politické činnosti. Do té doby však stačil zajistit soubor detailních dat o válečném složení různých typů vyšších jednotek a útvarů německého pozemního vojska. Hodnoceny byly nejenom jako dobré, tedy jako většina ostatních hodnotných agenturních sdělení, ale v jeho případě dokonce jako výborné. Obdržely tedy nejvyšší klasifikační stupeň kvality informací.
Kdo pracoval pro československou tajnou službu? Lidé chtiví peněz, neuznaní zaměstnanci i zarytí odpůrci nepřátel republiky. Motivaci měli různou, ale informace od nich se scházely u vojenských zpravodajců.
Monarchisté pracovali pro republiku
Agenturní sítě vytvářely někdy spojení zdánlivě neslučitelného. Ohrožení nacismem přivedlo na jednu linii zpravodajskou službu republiky a hnutí katolicky orientovaných rakouských a bavorských legitimistů, respektive monarchistů. Rakouští legitimisté viděli záštitu své vlasti proti nacismu v restauraci habsburské dynastie. O tento cíl ale usilovali v mezích poválečného Rakouska. Versailleský systém pokládali z hlediska územního uspořádání za neměnný. Bavorští legitimisté spojovali své naděje s ideou restaurace bavorské dynastie Wittelsbachů a s perspektivním osamostatněním Bavorska. Oba konzervativně orientované směry disponovaly obdivuhodně organizovanou, rozsáhlou a velice dobře zakonspirovanou sítí a systémem spojení. Těmito kanály udržovala legitimistická emigrace kontakty se strukturami v Říši.
V rámci československé sítě se vyprofilovala dvě výrazná jména: Arthur Ernst Rutra (krycí jméno Schwenzer) a Klaus Dohrn (krycí jméno Dicke). Oba náleželi k PAÚ Vonapo 20. Rutra pracoval od srpna 1936 až do zatčení v den anšlusu Rakouska. Plnil funkci vyslance svého hnutí k Otto von Habsburgovi. Ve své činnosti se mimo jiné opíral o výjimečné zdroje, neboť některá svá sdělení zakládal na osobních kontaktech s rakouským kancléřem Kurtem Schuschniggem. Dohrn pracoval od léta 1936 až do emigrace z Rakouska do Československa po anšlusu. Vzhledem k zániku jeho dosavadních zdrojů byly kontakty s ním po vzájemné dohodě přerušeny. Agent zanedlouho odešel na západ. Přežil 2. světovou válku a koncem 50. let působil jako poradce konzulátu Spolkové republiky Německo v New Yorku. Rutra takové štěstí neměl. Nacisté jej zavraždili 9. října 1942 ve vyhlazovacím táboře Maly Trostenets v Bělorusku.
Zpravodajství od legitimistů charakterizovalo především zaměření na vojensko-politickou problematiku, v níž politické aspekty převládaly. Dnes objektivně víme, že ne vždy správně reflektovalo realitu. Přesto ale závažným způsobem naznačovalo rozhodující směry vývoje v mezinárodních vztazích. Motivace všech dosud uvedených skupin byla různorodá. Podstatné ovšem je, že únikem utajovaných informací poškozovaly nacistický režim.