Jak jsem byl rasista

Došlo k tomu na premiéře mé mariánské hry. Když na konci první poloviny dozpívala herečka první verš písně Černá jsem, a přece půvabná, zachytil jsem navzdory svému oslabenému sluchu ženský hlas někde za mnou: Proč a přece? Černá nemůže být půvabná? To je rasismus.

Držím se v takových situacích celoživotní zkušenosti, kterou podle vyprávění Jana Wericha udělal jistý Skot. Umíraje, seznámil s ní syna: „Nikomu nic nevysvětluj.“Ale má žena je jiného názoru. Tvrdí, že taková reakce je pohrdavá, a tedy špatná. O přestávce se proto na kritickou mladou dámu obrátila: text písně není manželův, jde o citát z biblické Písně písní

a z jeho pokračování se divák dozví, že hrdinka není černoška, nýbrž že její pleť při práci na vinici ožehlo slunce, a proto její tvář neodpovídá dobovému ideálu – není bledá.

Kritička vysvětlení nepřijala a pohrdavě setrvala na svém. Protože ledasčím jsem byl na tom božím světě, ale rasistou dosud ne, trochu jsem se nad tím zamyslel. Přiznávám, vůbec mě nenapadlo, že by ten verš mohl být rasistický. Nepřehlédl jsem se? Zrovna v těch dnech jsem četl, jak vzdělaná filoložka obvinila češtinu, že je sexistická, protože sousloví žena za volantem zabarvuje pochybou o schopnosti žen řídit motorová vozidla. Ostatně jinde jsem se dočetl, že česká slovotvorba trpí podobným nedostatkem, protože nutí ženy opatřovat příjmení potupnou příponou -ová, jako by byly majetkem svého otce či muže.

Vybavil jsem si revolucionáře, kteří navrhovali vytrhat carské železnice a nahradit je sovětskými. Ale dost, nehodlám se přít, zpronevěřit se sám sobě a vysvětlovat. Nevím, jaké bylo sociální smýšlení neznámého autora Písně písní.

Skvostně opěval krásu přítelkyně. Čistému vše čisté. Kdo ho podezírá z rasismu, je podle mne špindíra.