Monty Python a brexit
Británie i EU si katastrofální fraškou působí nenávratné škody nejen na pověsti
Pokud jste si říkali, kde jenom na ty svoje často absurdní vtípky legendární Monty Pythonův létající cirkus chodí, tak už to víte. Stejně jako ty z kultovních seriálů Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére se totiž nejspíš prostě zakládají na britské realitě, která teď vyplula na povrch. Podobné tragikomické poznámky padají poslední dobou nejen od komentátorů a bavičů, ale i od jinak naprosto seriózních představitelů vlád a velkého byznysu, u nichž takové štiplavé narážky nejsou obvyklé.
Jenže pohled na ostrovní království a jednání ve Westminsterském paláci o odchodu z Evropské unie vám v posledních týdnech nedává jinou možnost než se jen zoufale smát – nebo plakat. Poté, co už poslanci podruhé řekli jasné a opakované ne na všechny varianty řešení, přirovnává se ctihodná Dolní sněmovna k malému dítěti, jež odmítá jíst špenát. Sice jasně řekla, že nechce ani odchod bez dohody, ani dohodu, ale prostě není schopná říct, co vlastně chce. Aprílové žertíky se tak letos zrušily, protože byly příliš seriózní ve srovnání s realitou, zněl v pondělí oblíbený mediální vtip.
Ale zcela vážně: při pohledu na zemi, kterou máme jako Češi obzvláště rádi a v níž mnoho z nás strávilo i studentská léta, je dnes spíš smutno. Křeč a chaos, ve kterém se nachází britská politika a společnost, je extrémně nepříjemná samotným Britům, jsou z ní velmi zoufalí. Obrovské negativní důsledky tak nezvládnutý brexit může mít na tamní politickou scénu, a to zdaleka ne jen na vládní konzervativce, kteří už se po právu bojí předčasných voleb. A nezachrání je ani poslední pokus premiérky Mayové spojit se s opozičními labouristy. Spíš naopak, rozdělenou stranu ještě víc rozštěpí. Velmi negativně pak vyznívá celá situace navenek jak pro Spojené království, tak pro celou Evropu. A právě tato újma na pověsti může dlouhodobě uškodit nejvíc.
Pojistka na irské bombě
Naši prarodiče vzpomínali, že Velká Británie nebyla ještě před druhou světovou válkou nikterak populární, imperiální velmoc symbolizovala spíš nadřazenost, povýšenost a kolonialismus. S výjimkou čapkovských listů a fejetonů se v přízni popularity hřála především mondénní Francie. Pak ale přišel Churchill, Beatles a princezna Diana, a zatímco impérium upadalo, každé dítě se chtělo učit jazyk Harryho Pottera. Svou popularitu ovšem nyní Británie mění za posměch a nevěřícné kroucení hlavou.
Nejde přitom o pouhý mediální obraz. Pokud na něčem stojí britská ekonomika a prosperita, je to finanční City, jež sice může na uvolnění z evropských regulací nakonec vydělat, ale důvěra investorů je vrtkavá a stojí na dobré pověsti. Anglické právo a s ním transakce financované londýnskými bankami a pojišťované londýnskými pojišťovnami si byznysmeni z celého světa volí pro jistotu, stabilitu a minimální rizika. Ze stejných důvodů si ti nejbohatší nechávají spravovat své finance ve fondech se sídly s dobrým výhledem na Temži. Přesně pro pravý opak toho, co dnes Británie předvádí. Pokud tedy mohli na odchodu z EU vydělat, zpackaný brexit naopak zasadí tamnímu hospodářství pořádnou ránu, ať už dopadne jakkoliv. Výkyvy finančních trhů po 12. dubnu – či jiném datu, pokud Evropa kývne Mayové na další odklad – mohou být krátkodobé, pokud se ale Britové zesměšní ještě víc, mohou odejít investoři a s nimi prosperita. Nejen do Evropy, jak se o tom dnes nejvíc mluví, ale prostě pryč.
Už přitom nikdo nikomu nevysvětlí, že klíčová překážka v podobě irské pojistky je veskrze racionální. Nikdo z nás nemá za sebou traumatickou zkušenost s léty bojů a terorismu, a nemůže tak chápat obavy z jakékoliv formy hranice a kontrol a na druhé straně z byť sebemenší hrozby ztráty protestantského severu. A je to jedno. Britové, Irové a EU zkrátka měli dávno najít řešení toho, jak zachovat bezhraniční styk, jaký je na zeleném ostrově dnes, a zároveň řešit celní pohyb zboží po všehovšudy čtyřech cestách, které tam vedou. Není to neřešitelný problém – ani Irsko není v Schengenu – a především: je to ostrov, proboha.
Aprílové žertíky se letos zrušily, byly příliš seriózní ve srovnání s brexitovou realitou, zněl pondělní oblíbený mediální vtip
Czexit? Ale neblázněte…
S Británií si však na pověsti neodvratně škodí celá Evropa, a to jak navenek, tak dovnitř mezi svými stále rozhádanějšími členy. Nic není platné, že se Brusel dušuje, že udělal, co mohl, viditelně to nebylo dost. Nahrává tak jen různým euroskeptikům, populistům a východním přisluhovačům, kteří se snaží narušit evropskou jednotu ve prospěch ruského a čínského „rozděl a panuj“. Ne nadarmo se v brexitu tak vyžívají kremelská vlivová média.
Jedno pozitivum bychom ovšem najít mohli: snad nikdo už dnes nemůže myslet vážně hrozbu czexitu. Podle posledního průzkumu by sice hlasovalo pro setrvání v EU jen mírně nadpolovičních 51 procent Čechů, kampaň za setrvání by ale byla zcela snadná a na plakáty by stačilo jedno slovo: brexit.
V zájmu nás všech nicméně je, aby byla situace co nejrychleji vyřešena a aby Spojené království z EU odešlo. Když už ne po anglicku, pak klidně s prásknutím dveřmi. Británie, milujeme tě, jsme s tebou, ale už probůh jdi.