... žije hlavně na ostrovech Samoa
A nová kniha Tatau přináší barvitý příběh zhruba 3000 let dávné tradice, která se neustále vpisuje lidem pod kůži
Nejdůkladnější popis samojského tetování, tedy tatau, přinesl z raných dob jiný misionář – John Stair, který tam žil v letech 1838–1845. Všímal si nejen obrazců na kůži, ale i vysoké prestiže a podpory několika božstev, jež tetování mělo. A pochopitelně role společenské: „Tetovací operaci, jakkoli bolestnou, podstupovali všichni muži po dosažení věku dvanácti až patnácti let a výše, na což bylo pohlíženo jako na zkoušku dospělosti, kteréžto vyhnouti se značilo potupu...“
Vzhledem k tomu, že Samoané byli známi vlažnějším vztahem k božstvům – nižší, málo „prospěšné“bohy klidně zavrhli –, padlo u nich křesťanství na plodnou půdu. Pragmatičtí lidé viděli, že cizí bůh je úspěšnější, takže si víru synkreticky přizpůsobili. „Tetování bylo jedním z mnoha zvyků, jež se misionáři pokusili vymýtit. Samoané však křesťanství viděli jako něco, co má být ke kultuře přidáno, ale ne ji nahradit. Pro mladíky byla tatuáž přechodovým rituálem z dětství do dospělosti. Netetovaný mladý muž byl považován za chlapce; nemohl se oženit, nemohl promluvit v přítomnosti dospělých a musel dělat pouze podřadné práce. Skutečnost, že občas navštěvoval nedělní mši misionářů, nebyla důvodem, aby se vzdal tetování,“vypočítává historik Stephen G. Gilbert důvody, proč se tradice tatuáže udržela na Samoi déle než na Markézách a jinde ve Francouzské Polynésii. K dobru německé koloniální správy, jež se ve druhé polovině 19. století ujala části ostrovů, lze přičíst toleranci k obyčejům včetně tatuáže. Druhý guvernér Německé Samoy a pár jeho úředníků bylo prý dokonce tetováno tradičním způsobem místním umělcem!
Jak? Tradiční samojské tetování mužů se nazývá pe’a. Táhne se od beder dolů až pod kolena, na zádech je vyvýšená část. Kolem pupku bývá čtvereček (pute). Stehna jsou zdobena rozsáhlými plochami, které jsou vyplněny trojúhelníky či stuhami i čarami. Tatuáž vypadá zdálky vskutku jako krajkové legíny, takže se mořeplavcům nelze divit, že je to pod bederním pásem mátlo. Jedno z nejzajímavějších tetování světa, jež se udrželo dodnes, důkladně popsali dva němečtí etnografové. Prvním byl Carl Marquardt, autor studie Die Tätowirung Beider Geschlechter in Samoa (1899), druhým Augustin Krämer, jehož dvousvazkové dílo Die Samoa Inseln (1902/03) je klasikou polynéské etnologie.
Celá práce trvala řadu týdnů až měsíců – a musela být velmi bolestivá. Každá čára mívala své jméno, musela se dodržovat sekvence úkonů a ctít různá tabu. Vzory byly považovány za posvátné (řady bodů, šipky, rovné, spirálovité a cikcak vedoucí linie). A tetovaly se i genitálie: zdobení šourku se říkalo tafumiti. „Našlo se i pár zbabělců, kteří se zkoušce mužství chtěli vyhnout, leč bez tetování se stávali vyvrženci. Ženy se jim vysmívaly a žádný otec by nepřijal netetovaného pro svou dceru...“Mužům bez kérek se dle Marquardta říkalo pala’ai (bázlivci) a „ženy i náčelníci odmítali z jejich rukou přijmout jídlo, neb by od nich smrdělo“. Muž, jenž bažil po titulu matai, prostě musel podstoupit tetování. Nešlo jinak.
Při citlivých operacích asistovali i pomocníci, z nichž se mohli rekrutovat noví mistři. Extrémně bolestivými místy byla dle Krämera jamka za kolenem a třísla. Tatéři (tufuga ta tatau) užívali několik typů instrumentů (au, auta), většinou z kostí a želvoviny. Široký hřeben au tapulu zanášel barvu na rozsáhlé plochy, hrabičky au sogi’aso tele dělaly tlusté čáry, zatímco au sogi’aso laititi tenké. Do všech se klepalo paličkou sausau, přičemž nová kniha editorů Seana Mallona a Sébastiena Galliota uvádí glosář domorodých pojmů týkajících se tetování: kbelíček na nářadí se jmenoval tunuma, směs ze spálených ořechů a cukrové šťávy se připravovala v mističce ipulama ,vnížse barvivo drtilo a míchalo tloukem.
Slavné kalhoty pe’a, jejichž kopie dnes nosí i někteří Češi, se tvořily v pěti daných fázích. Nejprve se zdobila spodní část zad, pak rozkrok a podbřišek, zatřetí stehna, čtvrtá fáze dokončovala nohy a třísla a závěrečná podbřišek (punialo) a pupek. Během takové operace, která v případě náčelníkova syna byla klíčovou a celospolečenskou akcí, zpívaly mnohé ženy i dívky, pro něž bylo určeno drobnější tetování na stehnech, podbřišku a rukou – již uváděné malu.
Trochu jinak tomu bylo na nedalekém souostroví Tonga, odkud pocházejí nejstarší hřebínky: „Za dávných dob se tetovali všichni muži mimo nejvyšších hodnostářů. Vytetované obrazce pokrývaly celou spodní část těla,“popisoval slovenský polynesista Viktor Krupa. Jedním ze zdrojů informace, že králové souostroví, takzvaní tui tongové, se vypravovali ke zdobení až na Samou, je přímo trosečník William Mariner. Ten mezi Polynésany čtyři roky žil a v pamětech z roku 1817 píše: „Tui tonga není nikdy tetován na Tonze, neboť není považováno za důstojné, aby tak vysokému náčelníkovi bylo činěno tolik bolesti, a tak jestliže si sám přeje takovou operaci podstoupiti, musí za tím účelem navštívit Hamou (sic!), Plavecké ostrovy.“
III. A prožívané dějiny „tatau“
Nová kniha Tatau, jež je vyzdobena desítkami archivních ilustrací i moderních fotek, zmiňuje též podobnost samojského tetování s tonžskými kalhotami, ale takřka výhradně se věnuje Samoi. Je rozdělena na pět částí: první se zabývá dávnověkem a druhá obdobím raných mezikulturních styků z let 1722 až 1900. Ovšem většina obsahu, zbývající tři oddíly, si všímají vzkříšeného zájmu o vypichované umění ve 20. a 21. století.
Německá koloniální správa byla celkem tolerantní ke zdejším obyčejům včetně tatuáže. Druhý guvernér Německé Samoy a pár jeho úředníků bylo prý dokonce tetováno tradičním způsobem místním umělcem! Tetovaly se i genitálie: zdobení šourku se říkalo tafumiti. „Našlo se i pár zbabělců, kteří se zkoušce mužství chtěli vyhnout, leč bez tetování se stávali vyvrženci. Ženy se jim vysmívaly...“
„V průběhu minulého století, ať již Samoané či Nesamoané, tvořili a přetvářeli tatau. Tak jako předtím tatau zůstávalo nápadným projevem samojské kultury. Přitahovalo zájem škály pozorovatelů, kteří zanechali hojnost etnografických textů, fotografií i filmů, které nám pomáhají stopovat přehršel příběhů i cest samojského tetování,“píší autoři v úvodu kapitoly, jež dává štědře ochutnat z toho nejlepšího: náčrtů Julia Henningera (rok 1916), záběrů z filmů Roberta Flahertyho (1926), kreseb Jacka W. Grovese (jsou v Britském muzeu) či proces tradičního „vyklepávání“na tělo legendárního tatéra Západu Lylea Tuttleho (1972).
Kniha nijak nezastírá, že načas techniky tatuáže uvadaly, měnily se. To ostatně víme i z českého vydání knížky lékařky Ewy Wolakové, jež žila na Samoi koncem 60. let. Byla zjevně zděšena, když uslyšela: „,Dříve jsme připravovali barvivo ze sazí, které se vytvořily po spálení oříšků lama,‘ vysvětluje mi mistr z Palauli a ukazuje své nástroje. ,Ale teď máme modernější metody. Užíváme sazí vzniklých po spálení petroleje,‘ ukazuje na zakoptěný primus, který stojí v koutě domu. Naskakuje mi husí kůže při pomyšlení, jaká spousta rakovinových substancí se tak dostává pod kůži...“
Finální kapitoly se věnují době po roce 2000 – jednak oživení hrdosti na tradiční kulturu Samoanů, jednak na to, čemu nemohlo tak atraktivní body-art uniknout – globalizaci tatau. Polynésané cestují jako novodobí tufuga ta tatau po celém světě a za slušné částky zdobí hrabičkami, dnes již omotanými bužírkou, své klienty: „Chcete naše kalhoty pe’a ? To bude stát majlant, pane!“Typický polynéský styl a jeho všemožné „crossovery“s markézskými či maorskými vzory pronikají do komiksů, do umění, do reklam i mezi celebrity. Není divu, že další z příloh obstarala tetováním inspirovaná trička (i bodýčka pro miminka!), drobná
malu na nohách modelek anebo hrdý ragbista, oděný jen v trvalých „legínách“
pe’a.
„Tato kniha je první kulturní historií, která prozkoumává celých 3000 let samojského tatau. Je to příběh, který svým významem přesahuje Samou,“píší editoři Mallon a Galliot. Mají pravdu. Připravili světu fascinující čtení i podívanou.
Autor je etnolog. Vydal dvě knihy o tetování (2005 a 2014), z nichž v textu též čerpal.