Tankování aneb Touha být nejhorší
Ne vždy jde ve sportu vítězit a dominovat. Důkazem budiž každoročně v závěru základní části dění ve slavné basketbalové NBA. Jedničky draftu NBA
PRAHA V zámořské NBA zbývá jen pár zápasů do konce základní části a o účastnících play off už je víceméně rozhodnuto. V posledních pár týdnech ale neprobíhal jen souboj o to, kdo se posune na poslední postupová místa.
Na druhém konci výkonnostního spektra probíhal možná ještě lítější souboj v disciplíně, která jako by ke sportu ani nepatřila. V touze prohrávat.
To vše kvůli systému draftu nováčků, kterého se účastní týmy, jež nepronikly do bojů o titul. Draft by měl fungovat jako kompenzace za to, že se týmu nedaří, a tím narovnat rozložení sil v celé lize. Kdo ví, třeba si ten či onen tým vybere příštího LeBrona Jamese nebo Giannise Antetokounmpa, který je ze dna ligy vytáhne do výšin.
Je to ale tato vidina, jež nutí manažery týmů k postupu proti jakékoliv sportovní logice?
Proces, kterému se říká „tankování“, začíná pro některé kluby už v polovině sezony, kdy lze poznat, že se současnou soupiskou to zřejmě daleko nedotáhnou, a rozhodnou se proto ze špatné situace vytěžit maximum. A tak se například New York Knicks zbavili své mladé hvězdy z Lotyška Kristapse Porzingise, jen aby se v lize propadli co nejníže. To jim vyšlo do puntíku – s patnácti výhrami jsou nejhorší ze všech. Řešení je ale povícero.
Chicago Bulls podniklo v posledních týdnech základní části zoufalý pokus dostat se mezi nejhorší tři týmy, když pro údajnou extrémní únavu vyřadilo z rotace do konce sezony hned čtyři své nejlepší hráče. Dallas zase utnul předčasně fenomenální nováčkovskou sezonu slovinskému zázraku Luku Dončičovi, jen aby tým posbíral nějakou tu porážku navíc a měl co největší šanci vybírat v draftu co nejdříve.
Zřejmě největší legenda sportu pod bezednými koši Michael Jordan ale – příznačně pro svou soutěživost – „tankování“odmítá. „Zkratka k vítězství neexistuje. Nevím, jestli o tom nějaké týmy přemýšlejí. Ale my to neděláme,“řekl šestinásobný šampion a majitel týmu Charlotte Hornets.
Ani rada od fenomenálního křídelníka ale týmy od záměrného sebepoškozování neodradila. Jenže pro fanouška, který má třeba permanentku na celou sezonu, je tento proces hodně mrzutý. Kdo by chodil na tým, jenž touží prohrávat?
Vadil také vedení ligy, a tak se nedůstojné chování klubů rozhodlo řešit změnou pravidel.
Možnost vybírat si jako první se nově losuje. Tři týmy s nejhorší bilancí výher a proher dostanou do osudí po čtrnácti procentech balonků. Čtvrtý tým dostane 12,5 procenta, pátý 10,5 procenta a tak dále. Pro samotné týmy je to tedy doslova hazard. I přes naprosto příšernou sezonu se nemusíte k volbě na draftu dostat ani během prvních tří voleb.
Další star tohoto sportu a nyní komentátor Charles Barkley pak navrhuje ještě zpřísnění systému. „NBA je moc hloupá na to, aby mě poslouchala, ale dle mého by měl mít každý tým v loterii jen jeden balonek. Neodměňujme týmy za porážky,“vysvětloval emotivně Barkley v jednom z pořadů.
Šílenství kolem Ziona
Jenže odolat vábení výkonnostních hlubin ligy některé týmy prostě nezvládají. Zvlášť když se do draftu přihlásila hříčka přírody v podobě devatenáctiletého Ziona Williamse.
Jeho 201 centimetrů a 129 kilogramů doplňuje nevídaná výbušnost a atletičnost. Skauti zámořských týmů z jeho potenciálu doslova šílí.
Na druhou stranu lze chování klubů chápat. V žádném jiném kolektivním sportu zřejmě nedokáže jednotlivec tolik ovlivnit úspěch svého týmu. Možná i kvůli tomu je rok od roku větší a větší pozdvižení okolo nových tváří.
Každý v nich totiž vidí potenciálního spasitele, který podobně jako před lety LeBron James dotáhne jejich družstvo i s průměrnou soupiskou do finále.
Hlad po nových talentech, kteří se jednou stanou tváří NBA, byl letos dokonce takový, že zápas mezi univerzitami Duke a North Carolina, z nichž putují hráči do slavné ligy vcelku pravidelně, překonal historický rekord ve sledovanosti univerzitního basketbalu. NEJLEPŠÍ:
LeBron James (USA, 2003)
■
Trojnásobný šampion, čtyřikrát nejužitečnější hráč (MVP), olympijský vítěz.
Kareem Abdul-Jabbar (USA,
■
1968) Nejlepší střelec historie, šestkrát MVP, šestinásobný vítěz.
Magic Johnson (USA, 1979)
■
Třikrát MVP, pětinásobný šampion, vítěz OH.
Shaquille O’Neal (USA, 1992)
■
Čtyřnásobný šampion, 1× MVP, vítěz OH.
Tim Duncan (USA, 1997)
■
Pětinásobný šampion, 2× MVP.
NEJHORŠÍ:
Anthony Bennet (Kanada,
■
2013) 151 zápasů, 4,4 bodu na zápas, nyní hraje mimo NBA.
Greg Oden (USA, 2007)
■
105 zápasů, 8 bodů na zápas, kvůli zraněním téměř nehrál.
Kwame Brown (USA, 2001)
■
607 zápasů, 6,6 bodu na zápas.
Michael Olowokandi (Nigérie,
■
1998) 500 zápasů, 8,3 bodu na zápas.
A to dokonce za Duke nenastoupil zraněný Zion Williamson.
Jak ale ukazuje praxe, jen šťastná ruka na draftu stačit nemusí. Potenciální superhvězda možná přitáhne do arény fanoušky, úspěch tím ale týmu nikdo nezaručí. Důkazem budiž třeba Phoenix, který vybíral mezi prvními pěti týmy v posledních letech několikrát, přesto je v tuto chvíli druhým nejhorším týmem soutěže.
A co hůře, i pokud budete vybírat jako první, stále můžete sáhnout po hráčích jako Markelle Fultz, Kwame Brown, Greg Oden nebo Anthony Bennett.
Ti všichni byli v draftu vybráni jako první. Že vám žádné z těch jmen nic neříká? No právě...