Nový pozlacený věk
Žijeme v novém věku monopolů. Noví Rockefellerové, Carnegieové či Vanderbiltové se jmenují Bezos, Zuckerberg a Page
Střídmě a moderně zařízená kancelář vůbec nezapadá do stylu úřednického paláce Berlaymont. Skandinávský vkus prostě neladí s unylou bruselskou výbavou většiny místností Evropské komise. Podobně jako jeho obyvatelka a šéfka jednoho z nejmocnějších úřadů v hlavním městě společné Evropy. Komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerová v sobě nezapře vstřícnost a otevřenost ani jisté rebelství. Elegantní dáma ve středních letech a sportovních teniskách se celosvětově proslavila trojicí stamiliardových pokut pro Google, přesněji jeho mateřský koncern Alphabet. Tu zatím poslední udělila před dvěma týdny.
Stejně tak si vzala na mušku ostatní technologické obry, především Apple, za řádné neplacení daní. Není tak divu, že v nadcházejících eurovolbách platí tato dánská radikální liberálka za jednoho z hlavních favoritů na vůbec nejvyšší unijní post. A to přesto, že její vlastní strana u ní doma již není ve vládě. Pokud by Evropané hlasovali o předsedovi Komise napřímo, měla by dáma v čele evropského antimonopolního úřadu dle nedávných průzkumů jednoznačně největší šance.
Útok na IT giganty může pomoci v souboji o nejvyšší post i na druhé straně Atlantiku. Myslí si to alespoň demokratická senátorka Elizabeth Warrenová, která chce napřesrok v prezidentských volbách vyzvat Donalda Trumpa – za jeden z pilířů své kampaně si zvolila právě návrh na rozdělení Googlu a Facebooku, aby tak oslabila jejich moc. V posledních týdnech se tak velmi levicová politička z Massachusetts těšila přízni médií, v nichž dokázala spolu s brexitem na čas zastínit i aktuálního nájemníka Bílého domu.
Jak zkrotit dravce
Žijeme zkrátka v časech, kdy technologické společnosti a kontroverze s nimi spojené mohou rozhodnout o tom, kdo bude nejmocnějším mužem nebo ženou Spojených států. Krocení největších firem světa se stalo jedním z klíčových témat doby. Pozornost davu přitahuje především „boj o soukromí“, tedy skandály, které vyvolaly úniky dat, politické manipulace a ovlivňování voleb. Čím dál většímu počtu lidí ale začíná vadit také fakt, že titáni z křemíkového údolí se vyhýbají daním a přispívají k likvidaci tradičního byznysu. To všechno jsou prohřešky, které už moc neladí s představou neškodných a vynalézavých ajťáků z oné pověstné garáže kalifornského domku jejich rodičů.
Jen pár let staré startupy se změnily v molochy a obalily jádro inženýrů a skutečných vývojářů vrstvami skvěle placených právníků, marketérů a lobbistů – zkrátka klasickými korporátními aparátčíky. V mnohém si nezadají s největšími firmami, které dominují ekonomikám už po dekády. A stejně tak se jich dotýkají stále víc i zákony a pravidla, jež si kladou za cíl bránit vzniku monopolů. Mark Zuckerberg se ostatně nedávno nechal slyšet, že větší regulace firem jako Facebook je do budoucna nevyhnutelná. Sám pak tento týden vyzval vlády, aby převzaly větší díl odpovědnosti a přitáhly otěže nejmodernějšímu podnikání.
Stále častěji tak lze najít texty, v nichž autoři srovnávají současnost s dobou na přelomu 19. a 20. století, které vládli magnáti jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller či Andrew Carnegie, kteří přímo vlastnili celé části hospodářství. Tehdy to byla železnice, těžba ropy či ocelářství, dnes jsou to internetové vyhledávače, sociální sítě či online nákupy. A mocnými našich dnů jsou Mark Zuckerberg, Larry Page nebo Jeff Bezos. Mark Twain éru před více než stoletím nazval Gilded Age neboli pozlacený věk. Dnes ji hlavně akademici a novináři překřtili na nový pozlacený věk.
Rozděl, abys nepanoval
Nejde samozřejmě zdaleka jen o internet. Nový typ podnikání klíčovým způsobem ovlivňuje reálnou ekonomiku a nepřehlédnutelně se podepsal i na vzestupu populistické politiky. Mnozí mu pak přičítají k tíži rovněž růst příjmové nerovnosti, tedy bohatnutí bohatých a chudnutí chudých. Nelze se tedy divit, že stále častěji lze zaslechnout otázky, zda se demokraticko-kapitalistický systém neporouchal a není jej třeba opravit nastolením tvrdších pravidel.
Dobrý příklad v tomto ohledu nabízejí nejen Facebook a Google, ale především u nás zatím stále víceméně neviditelný Amazon. Ten v Severní Americe cenovou válkou prakticky vymýtil nejprve menší knihkupectví a pak i další maloobchody, aby na jejich místě začal otevírat vlastní kamenné prodejny. Zatímco tedy ještě v 80. letech sloužily coby symboly zlých megakorporací řetězce jako Sears či Walmart, první nedávno zkrachoval a druhý se dnes stylizuje do role pravého amerického lokálního obchodu a snaží se vystupovat jako „Antiamazon“.
Jedním z vynálezů století páry byly zákony zaměřené na zkrocení obřích superkorporací, jež se tehdy v americkém právu organizovaly do svěřenských fondů neboli trustů. Shermanův a následný Claytonův zákon umožnily jejich rozdělení na firmy, z nichž mnohé známe dodnes jako jedny z největších na světě. O něco podobného teď usiluje i senátorka Warrenová, jež by Google a Facebook ráda rozdělila na základní platformy a z nich vyrůstající byznys.
Není přitom sama, její demokratický kolega, kongresman David Cicilline, který vede antitrustový výbor ve Sněmovně reprezentantů, přišel s návrhem na novou verzi jiného slavného předpisu, tentokrát ze století minulého. Jde o Glassův–Steagallův zákon, který během velké hospodářské krize donutil velké banky rozdělit komerční a investiční byznys. Prezident Franklin D. Roosevelt jeho podpisem v roce 1933 navázal na svého jmenovce Teddyho Roosevelta, symbol konce pozlaceného věku. Současný politik z Rhode Island pak chce místo financí rozdělovat velké společnosti kvůli měně budoucnosti – datům. Právě jejich vlastnictví bude stále důležitějších základem moci, protože právě obrovské objemy dat jsou klíčové pro vývoj převratných technologií, jako je umělá inteligence.
Ovládají prý stále víc z našich životů, berou nám soukromí, prorůstají do států, neplatí daně, rozevírají nůžky nerovnosti, dusí konkurenci. Přesto jsou motory pokroku a těch nejfantastičtějších inovací v historii lidstva. Internetové megakorporace se v mnohém podobají těm, které ovládaly železnici, ropu nebo hutě koncem 19. století. Ale není to s nimi zdaleka tak jednoduché a černobílé. Rozdíl je dnes v tom, že zatímco například ropu je možné vytěžit opravdu jen jednou, s daty se to má přirozeně zcela jinak