Nový pozlacený věk
zaměstnanci Googlu), jednak upřímnou nenávistí Donalda Trumpa k některým médiím včetně deníku The Washington Post, který dnes patří Jeffu Bezosovi (a není tedy zvlášť překvapující, že se regulatorní ruka současné administrativy snaží dosáhnout na jeho Amazon).
Precedens pro střet státu s IT firmami už je přitom k dispozici. Nabízí jej přelom tisíciletí, kdy se jeho aktérem stal Gatesův Microsoft. Na jedné straně mu odpůrci kladli za vinu, že svým vyhledávačem Internet Explorer, instalovaným v rámci Windows zdarma, zničil placený konkurenční Netscape. Z jiného úhlu pohledu ale zásadně pomohl rozvoji internetu, na němž dnes vydělávají firmy placené mimo jiné bohatými investory, jako je Marc Andreessen, který právě potopený Netscape spoluzakládal. Nucené rozdělení Microsoftu tehdy těsně neprošlo, vyšetřování ve Spojených státech zarazila nová republikánská administrativa prezidenta Bushe mladšího, která vystřídala Clintonovu demokratickou. V Evropě pak náprava v podobě příkazu nabízet výběr vyhledávače přímo v operačním systému přišla až v době, kdy trh už neodvratně válcoval Chrome od Googlu.
Technologický pokrok si zkrátka našel cestu sám, i když mnozí autoři jako Jonathan Tepper, autor knihy Myth of Capitalism, tvrdí, že zásah státu výrazně pomohl. Jiní – jako ekonom Geoffrey Manne – kritizují nápad senátorky Warrenové jako nedomyšlený a nerealizovatelný populismus. Nikdo dnes totiž neví, jak by mohl Microsoft vůbec zastavit Google, podobně jako MySpace nemohl zastavit Facebook. I mezi samotnými obřími internetovými firmami dochází k tvrdé konkurenci a prohrám, jak ukazuje příběh neúspěšné sociální sítě Google Plus, zrušené právě tento týden.
Konstantní soutěž o dominanci a monopol zkrátka udržuje tempo inovací. Rozdělení tak sice zní lákavě na papíře, ale kritici – například další z ekonomů Joshua Gans – namítají, že nikdo pořádně neví, jak by taková operace měla vypadat. Na jedné straně dává smysl, aby telefonní linky nebo elektrické vedení vlastnila jedna firma a pronajímala přístup do ní operátorům. Jak by ale něco takového mělo fungovat třeba u internetového vyhledávání? Rozdělování společností zkrátka v novém pozlaceném věku nemá tak jasný cíl jako v tom původním. „Rozbít velkou soukromě vlastněnou firmu je obrovský zásah s dalekosáhlými následky,“přiznává i evropská strážkyně konkurence Vestagerová. Hlavní obavy se týkají toho, že investoři by prostě mohli ztratit motivaci riskovat, pokud by věděli, že v případě masivního úspěchu na ně čeká státní sekera.
Rozdíl je také v tom, že zatímco třeba ropu je možné vytěžit opravdu jen jednou, s daty se to má přirozeně jinak. Facebook tak sice dostal z této strany zásah od německého antimonopolního úřadu, Evropské komisi se však tento přístup příliš nezamlouvá. Označit ho za nový Standard Oil je prostě příliš zjednodušující a opomíjí to podstatu digitálního světa a ekonomiky jedniček a nul.
Na větší množství regulací také mohou nakonec doplatit ti menší, které by měla podobná opatření chránit: obři s dobrými právníky a lobbisty by neváhali hledat příležitosti,
Boj v evropské džungli
Specifickou kapitolu v celém příběhu pak píše komunistická Čína, která pod státní ochranou nechala vyrůst své národní monopoly Tencent, Alibaba či Baidu a dnes se je chystá vypustit ke globální expanzi. V USA to začíná fungovat jako silný argument proti podkopávání vlastních šampionů. Evropa se tak stává kolbištěm technologických gigantů z obou stran. Klíčový problém však je, že nemá své vlastní. A přijímáním nových zákonů je nevybuduje. Zdá se tedy, že zásadním úkolem není ani tak důraz na rozdělení jako spíše na dozor, aby velké firmy nepřekážely v růstu těm malým a nezneužívaly dominance na trhu. Přesně za takové – již po léta zakázané praktiky – ostatně už dostal Google v Evropě zaslouženě přes prsty.
Jeden z nejslavnějších investorů Silicon Valley Reid Hoffman mluví o zákonu džungle – pokud velcí zastíní malé, bude na zemi mrtvo, nic nového nevyroste. Naopak by tak všichni – včetně těch největších – měli uživatelům umožnit sdílet a přenášet svá data ke konkurenci pouhým kliknutím na principu takzvané interoperability. V tom a také v ochraně soukromí hraje zásadní pozitivní roli mnohdy neprávem proklínané nařízení známé pod zkratkou GDPR. Podobně klíčová je pak ochrana před skupováním konkurentů těmi největším a nejbohatšími, jak zdůrazňuje již citovaná komisařka Vestagerová, kterou se snaží ze všech sil podporovat také šéf liberální frakce v Evropském parlamentu Guy Verhofstadt.
Možné recepty, jak toho dosáhnout, shrnul jeden z otců internetu a zakladatel webu, původem britský vědec a inženýr sir Tim Berners-Lee. Ve své výzvě k záchraně světové sítě zdůraznil, že vlády musí změnit zákony a předpisy tak, aby odpovídaly digitální době a trhy zůstaly konkurenční. Firmy pak musí méně hledět na krátkodobé výnosy především z reklamy na úkor celé společnosti, platformy v sobě zase musí obsahovat základní principy ochrany práv. A především: veřejnost se musí o tato dosud opomíjená témata systematicky zajímat. Jednorázové výkřiky nikomu neublíží ani nepomohou.
Autor je ředitelem Institutu pro digitální ekonomiku a spoluřešitelem neziskového grantu Google Digital News Initiative na behaviorální průzkum monetizace obsahu médií