Zemřít není zločin
Mladí lidé mají pocit, že život a celý svět právě začal, že je to tady všechno vlastně jenom kvůli nim,“pravil Goethe. Tento pocit či dojem ale netrvá věčně. Obavy z nezvratného konce života narůstají přímou úměrou s přibývajícím věkem.
Umíme létat, plavat, rozbít atom, transplantovat živé orgány, naklonovat rostlinu či zvíře nebo změnit člověku pohlaví. Se smrtí je to ale složitější. Jediné, co zatím můžeme v jejím případě reálně – a jen do jisté míry – ovládat, je kvalita umírání. Jednu ze šancí, jak se vyhnout zbytečnému utrpení a dožít život důstojně, nabízí eutanazie.
Naprostá většina současných právních řádů se o ní ale samostatně nezmiňuje. Zároveň však mnohé z nich umožňují za takzvané usmrcení z útrpnosti uložit mírnější trest. Zkrátka přivřít oči. Je to pokrytectví ve své ryzí podobě, jež má kořeny už v legislativě první republiky.
Poslední sklenice
V nynější trestněprávní praxi je eutanazie kvalifikována jakožto trestný čin vraždy podle § 140 současného trestního zákoníku.
Zajímavé přitom je, že stejně jako v Německu 30. a 40. let měla a má i v dnešním Česku eutanazie dlouhodobě většinovou, aktuálně sedmdesátiprocentní podporu veřejnosti. Stejně tak je tomu v mnoha dalších evropských zemích, z nichž některé v tomto smyslu už upravily i svůj právní řád. Jde především o státy Beneluxu nebo Švýcarsko. Právě na jejich příkladu příznivci eutanazie argumentují, že to zkrátka funguje. To znamená případy, kdy je situace pacienta medicínou hodnocena jako beznadějná či neexistují další možnosti léčby.
Rozhodně si také nelze spojovat volbu eutanazie v těchto zemích s jakýmsi krátkodobým hnutím mysli, jež by dotyčný velmi rád vzal druhý den zpět. Žádný pacient nesmí být zvenčí ovlivňován. Švýcarská prokuratura může také zasáhnout v případě podezření, že za smrtí vězí osobní a ekonomické zájmy některého příbuzného a že by mohlo jít o navádění k sebevraždě.
A jak přesně probíhá legální dobrovolná asistovaná smrt? Podle časopisu Týden netrvá déle než čtvrt hodiny. Pacient se rozhodne, jak chce strávit poslední minuty, a může si, pokud chce, vybrat třeba hudbu, kterou při tom bude poslouchat. Poté je ještě naposledy dotázán, zda své rozhodnutí nezměnil, a nakonec dostane chemický koktejl na bázi pentobarbitalu sodného, který během tří minut po vypití vyvolá hluboký spánek. Nápoj musí pacient vzít vlastníma rukama, nikdo mu ho nesmí podat. Dávky jsou natolik silné, že k zástavě srdce dojde do sedmi minut.
Určitou výjimku představuje poněkud kontroverzní švýcarská společnost Dignitas (latinsky důstojnost), která klade rovnítko mezi choroby fyzické a duševní. To znamená, že svůj život zde může ukončit i člověk, který trpí „jenom“těžkou a dlouhodobou depresí či jiným vážným duševním onemocněním. Snaží se tak veřejnost upozornit na fakt, že i některé duševní choroby mohou být natolik destruující a nesnesitelné, až se svou bolestivostí plně vyrovnají smrtelným nemocem fyzickým.
Zapomeňte na Hippokrata
Eutanazie odjakživa nevyvolává pouze sporné otázky právní a medicínské, ale také etické, filozofické a náboženské. V praxi ji také často odmítají právě právníci a filozofové. Lékaři, zvláště ti, kteří pracují v oblasti paliativní medicíny, jsou pak striktně proti ní v naprosté většině. Hlavní potíž v našem prostředí ovšem představuje fakt, že zde o tomto tématu chybí jakákoli seriózní celospolečenská debata. Právě taková, v jejímž rámci by se u jednoho stolu sešli lékaři, právníci, filozofové a samozřejmě také politici, kteří jako jediní mají možnost zákon prosadit.
Oslyšeny by samozřejmě neměly být ani výpovědi těžce nemocných lidí, kteří o eutanazii žádali nebo žádají. Ve zprostředkované, ale faktograficky věrné formě ji nabízí třeba film Doktor smrt, který je reminiscencí na život kontroverzního amerického lékaře Jacka Kevorkiena. Ten pomohl zemřít sto třiceti lidem, za což si odseděl osm let ve vězení. Jeho životním mottem byl slogan, který posloužil jako titulek tohoto textu.
Pozornost by si zasloužila také slova informatika Jiřího Zlatušky, někdejšího rektora Masarykovy univerzity a pozdějšího zákonodárce, jenž zpracoval zákon o důstojné smrti, který by v Česku eutanazii legalizoval:
„V dnešní době došlo k výraznému posunu toho, co dokáže věda udělat, aby udržela při životě tělesnou schránku. Jenomže něco jiného je přežívání a něco jiného skutečný život. Je třeba nechat člověka, aby se sám rozhodl, čím chce a čím už nechce procházet. Existují lidé, kteří mají pocit, že musejí zvládnout jakousi poslední zkoušku. Můžeme je obdivovat anebo s nimi soucítit. Ale nikoho bychom neměli nutit k tomu, aby něco takového přestál, když nechce. Samozřejmě je třeba ověřit, že přání zemřít není jen projevem chvilkové slabosti nebo jinou anomálií v náhledu na životní situaci. Občas se objevují argumenty, že lékař má především pomáhat lidem, ne jim ubližovat. Cožpak by ale nebylo pomocí, pokud by mohl zbavit trpícího strachu z nedůstojného umírání? Kdyby měli lékaři dodržovat doslova Hippokratovu přísahu, nemohli by přistupovat ani k potratům. I s těmi jsme se časem vyrovnali. Lidé si obvykle utrpení spojují s nějakým nádorem nebo jinou konkrétní nemocí. Ale velké soužení může způsobovat i běžné chřadnutí. Podle odborných posudků může zákon o eutanazii paradoxně život některých trpících prodloužit. Pokud vědí, že jim ve chvíli nejvyšší nouze někdo pomůže, klidněji snášejí bolest.“
Tolik argumentace profesora Zlatušky. K ní ovšem přičinil svůj pohled, založený na zkušenosti, také lékař Milan Brázdil:
„Jako lékař letecké záchranné služby jsem viděl hodně utrpení. Ohledal jsem za 25 let dva a půl tisíce mrtvých. Viděl jsem v očích některých lidí, kterým selhávaly životní funkce, že trpí a o život už nestojí. Ne všichni, ale mnozí z nich. Není to jen o bolesti. Souvisí to i s lidskou důstojností. Co je to za život, nehybně ležet na posteli a půl roku či rok čekat, kdy to přijde? Jsem přesvědčen, že tou nejvyšší autoritou, která by měla rozhodnout, zda má smysl v životě pokračovat, je člověk samotný.“
Navrhovatelé podoby českého zákona o důstojné smrti, který byl vypracován dle belgického vzoru, by si pak ovšem měli rozmyslet, zda opravdu chtějí zlegalizovat rovnocenně aktivní eutanazii i asistovanou sebevraždu.
Můžeme vzít v potaz už zmiňovaný zahraniční vzor: a) aktivní eutanazie, b) asistovaná sebevražda. Existuje ovšem také varianta c) asistovaná sebevražda, kdy pacient už dopředu počítá s možnými komplikacemi při umírání, ale přesto nevyžaduje asistenci lékaře. Volba přitom samozřejmě musí za všech okolností zůstat jen a jen na pacientovi.
Otázkou ovšem je, co s tímto návrhem do budoucna vlastně bude. Zatím totiž vše nasvědčuje tomu, že upadne v zapomnění jako všechny návrhy předešlé. Ale nemusel by. Protože jeho předkladatel Jiří Zlatuška získal podporu některých kolegů napříč politickým spektrem. Je tedy šance, že se některý z nich, jenž obhájil svůj mandát i na toto volební období (Jiří Zlatuška už nekandidoval), pokusí zákon znovu nastolit, vyvolat onu seriózní odbornou i celospolečenskou debatu a prosadit paragrafy do českého právního řádu, byť třeba s úpravami.
Psychologové tvrdí, že každá generace rodičů lže svým dětem ve třech základních věcech, které se snaží podat záměrně eufemisticky. Těmi jsou: ložnice, toaleta a především smrt. Je čas přestat alespoň s tím posledním. Příležitost nabízí debata o eutanazii.
Vtip jako pomoc
Poměrně málo známým faktem je, že ministr zdravotnictví Leoš Heger skutečně inicioval diskusi na téma eutanazie a v roce 2011 dokázal do českého práva prosadit alespoň takzvaný zákon splněného přání. Princip spočívá v tom, že stejně jako sepisujeme u právníka či u notáře svou poslední vůli, můžeme zde rovněž sepsat i dokument, který přesně vymezí, jak s námi mají lékaři nakládat v případě ochrnutí, kómatu, ale i smrtelné choroby, kvůli níž už jedinec zůstává nepohyblivý, nesoběstačný nebo zcela ztratí schopnost komunikace se světem.
Kdyby měli lékaři dodržovat doslova Hippokratovu přísahu, nemohli by přistupovat ani k jedinému potratu. S těmi jsme se ale časem vyrovnali. Jiří Zlatuška Jako lékař letecké záchranné služby jsem za 25 let ohledal na 2500 mrtvých. Viděl jsem v očích některých umírajících, že o život už nestojí. Milan Brázdil