Obtížně zvládnutelná tíha osamění
Devadesátiny Milana Kundery přinášejí na světlo rozličné texty. Tady je jeden takový
Možná vás trápí, jakou mají nejvyšší ústavní činitelé kulturu projevu. Jak se dokážou chovat v zasedacích místnostech parlamentu, jak buransky se předvádějí na zahraničních návštěvách, jak nízké jsou jejich kulturní znalosti. Nabízíme tedy jiný obrázek – text jednoho českého politika, jehož vzdělání ani životní praxe vpravdě nebyly múzické. Schválně: poznáte autora?
Dotknout se kunderovského tématu – zvláště při významném životním jubileu této naší hlavní spisovatelské hvězdy současnosti – je velmi troufalé, a kdyby mne k tomu redakce Lidových novin osobně nevyzvala, určitě by mě to samotného nenapadlo. Teď se to však už pro mne jistou výzvou stalo.
Těžko se mohu převtělit v literárního kritika, ale literární tvorbu Milana Kundery při této úvaze obejít nelze. Vedle toho je nutné zamyslet se nad ním i jako nad jednou z výrazných postav reformních pokusů šedesátých let, a tím nepřímo komentovat tuto dnes už více a více vzdálenou a až příliš mýty opředenou dobu. Pak ještě existuje jeho literárně velmi plodný život v emigraci, který je u nás relativně málo znám. Zhruba tyto tři okruhy tvoří strukturu tohoto textu.
Chci předeslat, že nemám sebemenší ambici přijít s nějakou originální interpretací jeho nedávné „aféry“, protože o ní žádné specifické informace nemám a dělat o ní jakékoli závěry na základě Kunderova literárního díla považuji za nesmyslné. Divím se, že tak někteří činí.
patří ještě ke „starému světu“, v němž se obsáhlé vzdělání a jistá univerzalita pokládaly za první předpoklad toho, aby si člověk vůbec mohl o světě kolem sebe něco podstatného myslet, a teprve pak, eventuálně, o něm něco podstatného a vážného vypovědět. Tento jeho záběr je ovšem v zásadním protikladu k současnému pojetí člověka jako „specialisty“na pouze úzce vymezenou oblast. Kundera je ještě „klasický“polyhistor renesančního typu.
Proto také může o světě přemýšlet a uměleckými prostředky ho vytvářet. Nejde mu jenom o prostou deskripci jevů. Snad právě tím ční nad většinou současné literární produkce, která se obvykle popisně zabývá jednotlivostmi, ale unikají jí souvislosti. Kundera ještě nepatří ke světu internetu, s jeho miliardami encyklopedických dat, jimž schází to základní, co odlišuje data od informací: strukturovanost.
Výsostně český spisovatel
Nejsem literární kritik a ani si na něj nechci hrát. Milan Kundera se prostě někomu líbí, někomu méně, ale je jasné, že přehlédnout ho nemůže nikdo. Pro naši generaci určitě zůstane především autorem Směšných lásek. Těmi překročil „stín“šedesátých let i v další, tehdy tak dominantní oblasti, jakou bylo rozbití tabu lidské sexuality. Kundera si všiml, že „odlidštění“sexuality a její odpojení od hlubokých vztahů mezi dvěma lidmi vede do chladného světa odcizení a že tato redukce člověka má jediný důsledek: ztrátu jeho vlastní orientace.
Kundera si všiml, že odlidštění sexuality a její odpojení od hlubokých vztahů mezi dvěma lidmi vede do chladného světa odcizení a nakonec ke ztrátě vlastní orientace Kundera patří ke světu, v němž se obsáhlé vzdělání a jistá univerzalita pokládaly za první předpoklad toho, aby si člověk mohl o světě kolem sebe něco podstatného myslet