At může d hrdý

M, kolik Čechů před rokem 1989 vyrábělo tato zkušenost může být ještě někdy emu dobrá.

a Martin dostal obsílku, že se má dostavit, že mu to vrátí. A ten estébák, který mu to vracel, ho při tom požádal, zda by mu něco z toho mohl půjčit.

LN Básně Ivana Blatného?

Ne, ty knihy od Tomského, ty rukopisy mu snad ani nesebrali. Už si nepamatuji, jak se Martin tehdy rozhodl, zda vychovával, nebo trestal.

LN A co tehdejší nomenklatura?

Netroufnu si cokoli zobecnit, ale například mě překvapilo, že se nám v knize vyskytli dva blízcí příbuzní Jaroslava Prokopce, ministra zdravotnictví snad ve všech Štrougalových vládách. Otec mého kamaráda Ilji Matouše, který byl jedním z mých zasvětitelů do samizdatu a sám vydal okolo dvou set publikací, byl tuším zástupcem ředitele Ústavu marxismu-leninismu a autorem jednoho z nejhanebnějších článků v normalizačním Rudém právu „Dubčekova cesta od tragédie k frašce“.

Zejména ve druhé polovině 80. let se samizdaty rozmnožovaly třeba na ministerstvu financí, v tehdejší Státní bance československé, nebo dokonce ve Federálním shromáždění. Na místní úrovni bylo takových případů méně, ale vyskytly se.

LN Státní bezpečnost mnoho samizdatů zabavila. Dají se dnes v jejím archivu najít, nebo to všechno zlikvidovali?

Určitě by se tam našlo leccos, ale pokud jsme hledali nějaké konkrétní tituly, měli jsme štěstí jen někdy. Třeba v případě časopisu Garáž, z něhož se dochovalo jediné číslo, kolegyně Loučová v ABS našla alespoň fragmenty dvou jiných. Obecně ale platí, že základ, bez kterého bychom knihu nemohli napsat, je uložen u Jiřího Gruntoráda v knihovně Libri prohibiti. Druhou důležitou sbírku, která vznikala v exilovém Čs. dokumentačním středisku, spravuje v Historickém muzeu Vilém Prečan. Tato sbírka se sice po roce 1989 už nerozšiřovala, ale i tak v ní najdeme různé unikáty.

Nejzajímavější objevy jsme učinili pomocí řetězového pátrání. Hovoříte s jedním vydavatelem, který vás upozorní na jiného, a najednou se před vámi otevře dosud úplně neznámý podnik. Přes internet jsem v jedněch lokálních novinách

LN Jak to bylo s financováním samizdatů? Máte nějaký odhad, jakou část si lidé platili ze svého a jaká část byla sponzorována třeba prostředky, které dostávala ze zahraničí Charta 77?

Podpora ze zahraničí mířila hlavně do prostředí disentu, tedy řekněme k „centrálnímu“samizdatu. Nedovedu si moc představit, že by dnes někdo mohl vyčíslit, odkud a kam šlo kolik peněz, kromě toho pro vydavatele byla někdy důležitější pomoc materiální. Jednotliví samostatní vydavatelé si všechno platili sami, popřípadě s pomocí svých čtenářů. A není důvod nepřipomenout, že to bylo období „majetku v socialistickém vlastnictví“, takže byl-li někde k dispozici erární papír, mohl být a často také byl využíván.

LN Byly vám od počátku jasné hranice mezi tím, co je a co není samizdat?

Na tuto otázku jsme si samozřejmě museli nějak odpovědět, ale tehdy ani dnes bych si nevystačil se dvěma hromádkami. Mezi oficiální literaturou, která se prodávala v knihkupectvích, a ryzím samizdatem existovala ještě určitá „mezivrstva“. Knihy, které vydávaly instituce pravda oficiální, tedy například muzea, galerie, kulturní střediska, knihovny, ale i nejrůznější organizace SSM, byly sice také povolené, ale protože nevstupovaly do té nejširší distribuce, mohlo se mezi nimi schovat leccos, co byste v knihkupectvích

LN Takže trochu bouráte černobílé stereotypy?

To ani ne, spíše ukazujeme vynalézavost, s jakou se tehdy dalo k vydání kýžené publikace prokličkovat. Básník Ondřej Fibich od středoškolských studií vydával spolu s přáteli časopis DRU. Nejprve velmi nonkonformní školní časopis, potom jedno číslo vydali pod hlavičkou nějakého Domu pionýru a mládeže, a když zjistili, že to takhle nepůjde, vrátili se zase k samizdatu. Nebo se podívejte na to množství sci-fi fanzinů, jejichž vydavatelé si obvykle našli nějaké razítko, nějakou fakultní organizaci SSM, která jim ale do obsahu nemluvila. Byly to samizdaty, nebo ne? Umím si představit obě vzájemně rozporné odpovědi a pro obě bych našel argumenty.

Zejména v druhé polovině 80. let se samizdaty rozmnožovaly třeba na ministerstvu financí, v tehdejší Státní bance československé či ve Federálním shromáždění

LN Šíře těchto aktivit, kterou popisuje vaše kniha, je skutečně impozantní.

Už jsem zaslechl názor, že se snažíme z lidí, kteří opsali pár knížek na stroji, ex post vyrobit hrdiny. To myslím dělat nemusíme. Víte, já nemám moc rád to naše české programní obrazoborectví, protože myslím, že jestli našemu národu něco chybí, je to sebevědomí. Takže bych řekl, že na samizdat můžeme být hrdí. Tečka.

LN Ve své práci se soustředíte na samizdat literární a pomíjíte ten náboženský, politický, filozofický, historický a další. Dá se říci, jakou výseč z celku literární samizdat zaujímá?

Pokud bychom měřili počtem titulů či edic, literární či obecně kulturní samizdat převažuje. Ale mějme na paměti, že ani tady ostrá čára neexistuje. Komunisti LN Dobře. Jaké máte další badatelské plány?

Rádi bychom si v téhle sestavě takříkajíc pro radost dopřáli ještě jeden slovník, pro který Michal Jareš vymyslel název Knihovraždy. Obecně je znám případ Hrabalových Poupat, která měla vyjít v roce 1970, ale téměř celý náklad šel do stoupy a zachránit se podařila jen jeho minimální část. Jenže takových titulů, které byly vytištěny a hned šly do stoupy nebo byly staženy bezprostředně po uvedení na trh, jsme našli asi 400, což nás samotné překvapilo. Některé zachráněné exempláře jsou skutečné unikáty. Šlo i o knihy právnické nebo lékařské, zničené třeba jen proto, že autor či spoluautor emigroval nebo že je v nich zmíněna nějaká čerstvě zavržená autorita. Příběhy těchto knížek by určitě stály za zpracování, i když to bude zajímat asi jen pár fandů.