I staří udavači si přece zaslouží úctu
Jedna z básní nové sbírky Petra Hrušky Nikde není řečeno se jmenuje Ocitání a končí takto: Ocitáme se na tomto nebo jiném místě / napůl neznámou vůlí cesty. / Ocitání – / naše pozdní společná řeč. S vydáním českého překladu románové prvotiny dosud posledního nositele Nobelovy ceny za literaturu Kazua Ishigura se zase ocitáme na začátku jeho literární cesty – a díky Vybledlé krajině s kopci s ním můžeme najít pozdní společnou řeč.
Patří se přitom poznamenat, že bez Nobelovy ceny, kterou britský prozaik obdržel v roce 2017, by česky jeho prvotina patrně nikdy nevyšla. Názorně se ukazuje, co se stane, když se autor etabluje na nejvyšší úrovni: najednou jde cokoliv, najednou nic není problém. Z uvadajícího Kazua Ishigura, kterého možná už není třeba systematicky překládat, je náhle hvězda první velikosti, od níž musí být přeloženo všechno. Pozvolné umělecké vyhasínání jde ruku v ruce s živým zájmem médií…
Obdobné je to na české úrovni. Zmíněnému nositeli Státní ceny za literaturu Petru Hruškovi byla po vydání nové sbírky též věnována spousta mediálního prostoru, i když je tato kniha bohužel už jen odleskem starého, původního Hrušky. Kde byli všichni ti redaktoři a televizní pořady, když ostravský básník vydával debutové Obývací nepokoje a následné
Měsíce?
Totéž se dá říct o souboru haiku jihočeského prozaika Jiřího Hájíčka s názvem Muž na pokraji vzplanutí. Kdo by takové verše vydal neznámému dvacetiletému hošíčkovi? A kdo by o nich ztratil slovo v novinách či televizi? Ovšem když se jedná o etablovaného literáta, je situace hned jiná.
Jde tak o obdobný proces, jenž znechuceně popisuje Miranda ve Fowlesově
Sběrateli: „Plazí se po kolenou za těmi velkými mezi námi, když už jsou mrtví. Jsou ochotni platit tisíce za díla van Goghů a Modiglianiů, na která by plivali v době, kdy byla namalována. Nad kterými by se byli potrhali smíchy. O kterých by sprostě vtipkovali.“
Obřadnost, otravnost
Vybledlá krajina s kopci, již vydalo Argo v překladu Zdeny Pošvicové, je pozoruhodná především společně s následnými Ishigurovými romány – s Malířem pomíjivého světa (1986), za nějž byl britský autor odměněn Whitbreadovou cenou, a se Soumrakem dne (1989), díky němuž si odnesl pro změnu Man Bookerovu cenu. Tady se totiž rodilo a postupně dozrávalo to, co se dá nazvat typickým Ishigurem – soustředění pozornosti na uměřenost a decentní chování Japonců i Britů. Aby bylo úplně jasné, o co jde: hlavní je jazyk, způsob, jak se mluví – totiž nepřímo.
Kdo poslouchá, je neustále nucen si něco domýšlet. Musí se dovtípit, co po něm druhý všemi těmi slovními objížďkami a nadjezdy žádá. A buď se tomu stejným způsobem, tedy odmítnutím zabaleným do laskavých vět, vyhnout, nebo se podvolit tak, aby to vypadalo, že jeho samotného napadlo udělat to, co po něm ten druhý opravdu, ale opravdu vůbec nechtěl… Prim zde tak hraje obřadnost, pokud ne rovnou otravnost a obstrukce.
Ovdovělá Ecuko z Vybledlé krajiny s kopci žije osaměle na anglickém venkově. Sebevražda starší dcery a následná návštěva mladší dcery Niki ji pohne ke vzpomínání na poválečný život v Nagasaki, kde byla poslušnou ženuškou a snachou zároveň.
Kazuo Ishiguro umí napsat i banální dialog tak, že člověku při čtení zamrzne Kazuo Ishiguro na moment srdce: „,Víš, mami,‘ spustila, budu se muset odpoledne vrátit. Nevadí ti to?‘ Stála, jednou rukou držela konvici, druhou měla v bok. ,Samozřejmě že nevadí. Jsem moc ráda, že ses stavila, Niki.‘ ,Zase se na tebe brzo přijedu podívat. Teď ale musím zpátky.‘ – ,Jen se neomlouvej. Hlavní je, že máš vlastní život.‘“
Uč se nepřemýšlet
Zatímco Niki je mladá, moderní žena, která netouží po tom, aby byla co nejdřív pod čepcem, Noriko, mladší dcera pana Ona z Malíře pomíjivého světa,
by se vdala velmi ráda. Ovšem v poválečném Japonsku tento krok ještě podléhá dlouhému vyjednávání obou rodin – a ona už má za sebou trauma jednoho odmítnutí, jemuž navíc nerozumí. Stejně tak mu nerozumí pan Ono, jenž si neuvědomuje – či aspoň nechce přiznat – vlastní vinu.
Pan Ono byl totiž malířem, jenž dal své umění do služeb fašistického režimu. Patří tedy ke generaci, která náleží do starého železa. Přesněji řečeno patří k těm, kteří se ke svému prohřešku měli dávno postavit čelem a spáchat sebevraždu. Notabene když má na kontě i udání bývalého žáka. Tomu, abychom se v tomto směru dozvěděli méně, než by bylo záhodno, slouží fakt, že stejně jako je vypravěčkou Vybledlé krajiny s kopci Ecuko, drží opratě vyprávění v Malíři pomíjivého světa
pan Ono.
Ranou verzí pana Ona je japonský tchán Ecuko, pan Ogata, bývalý učitel. I on je nositelem „staré viny“. Mimochodem, rozhovor, kdy pan Ogata svému po pracovním dni unavenému synovi dává za pravdu, že už šachy dál hrát nebudou, když nechce, a zároveň ho neustále nepřímo ponouká k pokračování, je vzorovým příkladem oné obkličující verbální zdvořilosti, o níž byla řeč.
I pan Ogata se dostane do generačního sporu. Bývalý kamarád jeho syna Šigeo Macuda, jehož sám pan Ogata doporučil na místo, kde nyní učí, totiž napsal článek, kde o panu Ogatovi hovoří kriticky. Ten vše navenek bagatelizuje slovy o Šigeově ideové pomýlenosti, ale neustále jde naproti přímé konfrontaci. Nakonec se za mladíkem vydá až k němu domů.
Namísto nejhlubší omluvy se však pan Ogata setkává se Šigeovou vzpurností a neústupností: „Za vašich časů se japonské děti učily hrozné věci. Učily se nesmírně škodlivé lži. A nejhorší na tom je, že se učily nepřemýšlet a nepochybovat. Proto naši zemi postihla vůbec nejstrašlivější katastrofa v dějinách.“A když pan Ogata dále přeslušně namítá, a tak rozmělňuje vyřčené, nezbývá Šigeovi než ještě přiložit pod kotel: „Čirou náhodou jsem obeznámen s určitými aspekty vašeho působení. Například s vyhazovem a uvězněním pěti učitelů z Nišizaky v dubnu 1938, pokud se nemýlím.“
Šigeo odchází a pan Ogata k Ecuko podotkne: „Mladí muži překypují sebevědomím. Patrně jsem nebýval jiný. Skálopevně přesvědčený, že to vím nejlíp.“Zní to povědomě, že… Především Malíř pomíjivého světa se dá velmi dobře číst jako japonská variace na české „nevyrovnání se“s komunistickou minulostí.
Kazuo Ishiguro se narodil v roce 1954 v Nagasaki a v šesti letech se přestěhoval s rodiči do Velké Británie. První tři romány se tak dají brát i jako způsob vypořádání se s odchodem z rodné země, zpětné zachycení onoho přerodu. Soumrak dne už se totiž cele odehrává v Británii.
V tomto románu ovšem znovu najdeme decentní účtování s minulostí – balení strašných vin do pěkně zaoblených větiček. Hlavní hrdina – majordomus Stevens – totiž opět ovládá vypravěčské řečiště, pochopitelně včetně toho, že se za každé situace nanejvýš ovládá. Bývalý majitel panství, na němž nadále slouží, totiž aktivně sympatizoval s německým nacismem s pocitem prozíravého vyvolence, jenž dělá z hlediska budoucnosti to správné a užitečné.
Nyní je na Stevensovi, aby tento morální škraloup podal co nejvybranějším způsobem, a setřel tak co nejvíc oné odporné hmoty. Ano, je zde opět téma druhé světové války, motiv viny i vypravěčova osamělost. Stevens je člověk emocionálně dutý jako ten největší sud, žádné city, jenom za každé situace náležité chování. A nechybí ani prudký zlom života, jako když se náhle zavře kapesní nůž. V případě Ecuko je tento bod v ovdovění, v případě pana Ona ho pak lze vidět v japonské prohře ve druhé světové válce a v případě majordoma Stevense jde zas o zakoupení panství novým vlastníkem – nebo spíš o odchod a svatbu jeho „lásky“a kolegyně slečny Kentonové?
Po udělení Nobelovy ceny byl nejprve do češtiny přeložen nejnovější román Kazua Ishigura Pohřbený obr. Nyní se dostalo i na téměř čtyřicet let starý debut Vybledlá krajina s kopci, v němž se autor vrací do rodného Nagasaki.
Udělám to trochu jinak
Se Soumrakem dne slavil Kazuo Ishiguro největší úspěch. Bylo to proto, že konečně napsal pro britské čtenáře příběh umístěný do tradičního britského prostředí? Ale zase obsahoval zasutou vinu tamních lidí – v tomto směru se mohly britským čtenářům poklidněji číst předchozí romány o válečné vině vzdálených Japonců… Nebo sehrálo svou roli, žev Soumraku dne britský prozaik vyjádřil své téma – zakrývání lecčeho nepěkného za paraván vybrané krasomluvy – nejpregnantněji?
Ovšem nejde v některých pasážích zas už o psaní až moc napovídající, není si tu už autor až příliš vědom toho, co chce příběhem ilustrovat? Stačí si vybavit scénu, kdy majordomus Stevens dává zarytě přednost své práci před přítomností u postele umírajícího otce. Každopádně se jedná o román kompaktní, o román z jednoho kusu.
Soumrakem dne skončila první etapa Ishigurovy tvorby. Po něm došlo pro změnu k prudkému zlomu literárního života Kazua Ishigura. A to nejen zmíněnými Neutěšenci (1995). Romány Když jsme byli sirotci (2001), Neopouštěj mě (2005) a Pohřbený obr (2015) stejně jako povídková kniha Nokturna (2009) již patří do období, kdy literát má značné zkušenosti s psaním, které může a dokáže využít při zkoušení odlišných žánrů, ale jako by mu chybělo podstatné téma – nebo jako kdyby tomuto tématu chyběla prvotní naléhavost. Umí a chce psát – ovšem otázka je, co psát.
Je to jakýsi proces „rozpouštění se“, přičemž Kazuo Ishiguro se ještě velmi drží – v psaní a vydávání si počíná stejně decentně jako hrdinové jeho raných románů při promlouvání. Daleko větší produkcí i tematickým rozptylem a zároveň zaměnitelností trpí v posledních letech jeho kolegové Ian McEwan či Julian Barnes.
Ještě jednou se vraťme k Petru Hruškovi. V nejnovějším sloupku na webu Revolver Revue píše: „Uděláme to trochu jinak než obvykle, řekl jsem si taky a zasnil se. Představoval jsem si, že po celý následující rok bude vyhlášeno, že všechny nové verše smějí být publikovány pouze anonymně. Nikde žádné jméno, nikde žádný originální tyátr.“
„Uděláme to trochu jinak než obvykle“je mimochodem dobrá definice zmíněného autorského rozpouštění se… Nad anonymním Pohřbeným obrem by totiž asi málokdo tipoval, že je jeho autorem Kazuo Ishiguro. Což může sloužit jako doklad faktu, že britský prozaik ztratil svou osobitost. Avšak stejně tak jako doklad skutečnosti, že neustrnul a umí ještě překvapit.
Nebo by někdo nahmatal – a vnímal by ho tady pořád jako zásadní – Ishigurovo základní téma i v Když jsme byli sirotci a Neopouštěj mě, tedy noření se do minulosti, potažmo osamělost hrdinů? V Pohřbeném obrovi je celý kraj posedlý zapomněním: „Víš ale jistě, vzácná paní, že chceš tu mlhu rozehnat? Není lepší, zůstanou-li věci naší mysli skryty?“
Kazuo Ishiguro oplývá schopností napsat i banální dialog tak, že člověku při jeho čtení zamrzne na moment srdce
Rána mezi oči
Vybledlá krajina s kopci je jistě – zvlášť na debutanta a po všech těch letech – velmi dobrý román. Ovšem jde spíš o čtení pro ty, kteří mají Kazua Ishigura už rádi. Pro ty, kteří ho chtějí objevit, bude určitě vhodnější Malíř pomíjivého světa či Soumrak dne.
Nicméně japonskou (po)válečnou atmosféru s daleko bezprostřednější syrovostí než nejnovější nositel Nobelovy ceny za literaturu zachytil laureát téhož ocenění za rok 1994. Kenzaburó Óe (1935) již ve třiadvaceti letech napsal povídky Chov a Lidské ovce a ty rozhodně netrpí žádnou zdvořilou uměřeností: dají čtenáři ránu přímo mezi oči a nikdy už na ně nezapomene, i kdyby si to nakrásně přál.