I před čtením si umývejte ruce

Pojetí čistoty je strašně variabilní. I takoví Inuité, neslušně řečení Eskymáci, si mysleli, že jsou upravení a dělají jen to, na čem se dohodli a jaké měli možnosti. Vzpomínám si na jeden taneční večer v Godthaabu; žertem jsem škádlil jednu ze svých přítelkyň upozorněním, že její chomáč (vlasů) nestojí tak, jak by měl. Dívka ihned zmizela a za chvíli se vrátila se střapcem trčícím a páchnoucím jistou vodičkou na vlasy, močí... V téže tekutině se Eskymačky i myjí – jsou velmi čistotné a myjí se často. Pach pokládají samy za příjemný, nazývají ho panenským a mají ho za čarodějný prostředek k lovení mužů,“napsal roku 1891 polárník Fridtjof Nansen, když bádal v Grónsku. K předchozí historce, jež se jistě nehodí k víkendovému obědu, přidával obratem další: jak dala jistá matka vymočit dítě do mísy, moč pak vylila a vyňaté maso z kotle přehodila ihned do téže nádoby... Inu: jiný kraj, jiná očista!

Od dětství se malé Inuitky učily, jak vypadá „správná“péče o děti. Svá dítka místo mytí lízaly, vískaly jim vlásky, přičemž jim vybíraly vši. Říkají, že vši koušou,

a proto se musí také zakousnout (...) Velmi odporný je pohled, když jedí vši a jiný hmyz u svých lidí, také se doslova řídí příslovím, že co teče z nosu, ať kápne do úst, aby se nic neumazalo,“nakládal Nansen v další lekci z mezikulturní hygieny. A už před stovkou let čtenáře varoval, aby se nepohoršovali tolik, jako se asi teď ksichtíme při téže představě my, neboť se i staří Skandinávci – před nějakým tím časem – prý dopouštěli „ohromujících věcí“. Naštěstí už jsou seveřané vychovaní: koupou se, voní, pečlivě třídí odpad a mají ekologické toalety.

Plenky anebo tresty a výhrůžky

Alfou a omegou nácviku čistotnosti budiž vztah k výměškům. Nespočet psychoanalytiků zkoumal, jak raný toaletní trénink – tedy výchova k nejzákladnější hygieně – utváří z dětí rozličné osobnosti. Postupy se liší historicky, kulturně a nábožensky, ale i v jednotlivých rodinách. Vedou kupříkladu tresty za pomočování k výchově neurotiků, úzkostných človíčků? A ovlivňuje to snad celé společnosti? Erik H. Erikson, jenž napsal knihu

Dětství a společnost (1950), ukázal, jak indiáni Jurokové byli od dětství cepováni až k obsedantnímu „čistotnému žití“a ustavičné očistě.

Kulturní materialista Marvin Harris, jenž vysvětloval řadu jevů notně pragmaticky, se ve své učebnici tázal, jak se asi lišily povahy malých sovětských „soudruhů“, kteří povinně trůnili spolu na nočnících v mateřských školkách, od amerických dětí, jež si návyky pěstovaly hlavně doma. Shrnuje různé lidské přístupy:

Toaletní trénink může začínat již tak od šesti týdnů (dítěte) až do 36 měsíců. Způsob výchovy zahrnuje řadu technik, z nichž některé jsou založeny na tvrdých trestech, hanbě či zesměšnění a jiné zase obnášejí poučování, soutěžení i beztrestnost,“píše Harris.

Takoví Barabaigové, pastýři z Tanzanie, neposlušným dětem ošklivě vyhrožovali. V noci plačícímu miminku, které chtělo sát z prsu anebo se počuralo, dokonce maminky říkaly: „Pšt, tiše, nebo tě hodím hyeně“nebo „Hyeno, hyeno, přijď a vezmi si tady to plačtidlo,“zapsal George J. Klima v etnografii The Barabaig (1969). Matky místo bití volívaly silná slova. Klukům, kteří se chovali nečistotně, hrozily ufiknutím penisu a hozením ho sestře nebo hyeně, takže plačící hoši se chodili utišit za tatínky, že se to nestane. Jaká traumata zůstala, netušíme.

Úplně jinak si počínali rodiče prý „pohodářských“Arapešů na Nové Guineji, o nichž psala Margaret Meadová, již zajímalo zrání osobností v jiných kulturách. Malé holčičky a chlapečkové až do čtyř nebo pěti let nenosí žádný oděv a učí se přijímat své fyziologické rozdíly bez jakéhokoliv studu či rozpaků. Vyměšování u malých dětí nemusí probíhat v soukromí, dospělí vlastně chodí jen ledabyle na kraj vesnice. Rodiče děti učí, aby zachovávaly pravidla čistoty, nikoliv tím, že u nich vyvolávají pocit hanby, ale pouze prostřednictvím výrazů znechucení,“líčí Meadová v knize Pohlaví a temperament u tří primitivních společností (1935).

Jiná ikona oboru, Ruth Benedictová, zase ve slavné práci o Nipponu připomínala, jak protivné tuhé plenky nosili malí Japonečkové, od nichž se čekalo, že budou brzy čistotní. S nácvikem se začínalo ve čtyřech měsících! Všichni se shodují, že dítě v Japonsku, stejně jako v Číně, se učí vykonávat potřebu bez plínek ve velmi útlém věku. Když se to nedaří, matka někdy trestá dítě štípáním. Pro japonské děti musejí být pleny opravdu nepohodlné, nejen proto, že jsou těžké, ale i proto, že není zvykem, aby se měnily vždy, když jsou mokré,“uvádí kniha Chryzantéma a meč z roku 1946, jež měla Američanům napovědět, jak a proč v Japoncích vzklíčí jejich typické „vzorce kultury“.

Čistotnost a její pojetí běžně souvisí s náboženstvím, jak do třetice prokázala další oborová superstar – Mary Douglasová – v díle Čistota a nebezpečí (1966). Kromě potravních tabu „nečistých“jídel, o nichž jsme tu již referovali, psala též o rituálním životě indických kastovních Kúrgů (Kodagu), kteří vzbuzují „dojem lidí posedlých strachem z nebezpečných nečistot, které by mohly vstoupit do jejich systému“. Vše, co vychází z těla ven – třeba i olízlé jídlo –, nesmí už jít nikdy zpátky. Jiné hinduistické kasty, zpravidla nejnižší, vykonávají nečisté práce: perou prádlo, vozí výkaly či uklízejí.

Tolerance k fyzické špíně je rozličná. Zatímco expedice kapitána Jamese Cooka se štítila neskutečně páchnoucích Ohňozemců (kteří se jistě cítili komfortně), u libých Polynésanů oceňovala pravidelné mytí, vonění i natírání se kokosovým mlékem – zvyk naučený v mládí. Turci naučili další národy zálibě v lázních (hamam) i s vpouštěnou párou a od Číňanů jsme zas odkoukali jiný vynález, jak psal sinolog Jacques Gernet při popisu lidí říše středu: Jeden z jejich zvyků šokoval arabské kupce v 9. století: „Nejsou čistí,“pravil jeden z nich. „Nikdy se neoplachují vodou, když defekovali, ale utírají se jen jakýmsi čínským papírem...“

Malé dějiny osobní hygieny

Jak asi čistotní byli již starověcí Chetité, víme díky práci profesora Bedřicha Hrozného, rozluštitele jejich jazyka a rektora Univerzity Karlovy. V jednom z výnosů pro chetitské chrámové zaměstnance stála před mnoha tisíciletími tato poučná slova: A vy buďtež umytí a čisté šaty si oblecte. Dále vaše vlasy a nehty buďtež podobně čisté. Dá-li dozorce nad nádobami bohům z nečistoty jísti, tomu nechť bohové exkrementy a moč dají jísti i píti!

Římané, kteří zbudovali v říši mnohé parádní lázně, si ještě myli zadnice přistavenou mycí houbou na tyči v nádobě s octem, z jejíhož různého využití si tak rád a ostře utahoval básník Martialis.

Ve středověku se lázním a očistě těla dařilo zvláště v Itálii, dle medievalisty Jacquese Le Goffa byly slavnými třeba lázně v Pozzuoli severně od Neapole. V menších městech vznikaly i parní lázně, takzvaná sudatoria. „Rozdíl mezi rozvojem lázní islámských a parních lázní křesťanských se někdy vysvětluje odlišným pojetím studu. Tak tomu ale není. Evropští muži a ženy odsoudí nahotu teprve až v renesanci,“uvedl historik v práci věnované středověkému tělu (2003).

Kterak se vychovanými a čistotnými státi, poučoval mládež Erasmus Rotterdamský ve svém skvostném spisu O slušném chování dětí (1530). Kromě pravidel pro smrkání, omývání anebo (ne)plivání radil nastupující generaci i v jiné ožehavé věci – ve způsobném močení, ale i bzdění: Zadržovat moč je nebezpečné zdraví, slušné je jít v ústraní na malou stranu (...) Někteří přikazují, aby hoch zadržoval břišní plyny stlačením hýždí. Není však rozumné přivodit si nemoc jen proto, aby ses zdál dobře vychovaným. Můžeš-li jíti stranou, učiň tak. Ne-li, pak se zařiď podle prastarého přísloví: můžeš zakašlat a tím zastřít rachot.

Kdo by si ovšem dnes chtěl „prosvištět“celosvětové dějiny čistoty, nemá v češtině asi lepší volby než knihu Virginie Smithové Dějiny čistoty a osobní hygieny (2011), která dílo plné šamponů, lazebníků, dezinfekcí, toalet a vložek uvedla těmito slovy: „Myslím, že základem všeho je jednoduchá ,čistotnost‘, která, jak se mi zdá, představuje zvířecí i lidský aspekt našeho bytí – nejen požadavky dávnověké biologie, ale také naši touhu po upravenosti, pořádku a kráse.“

Všichni jsme se naučili – někdo lépe, někdo hůře –, jak čistotně žít. Odskočit si způsobně na „malou“, do soukromí zvláštní místnosti, pak se omýt mýdlem a vodou. V teplech, která se blíží, bude zase radno smýt pot a včas odvážet odpadky... Všechny společnosti učí své členy, jak se řádně chovat. Může to být i šok. Alfou a omegou nácviku čistotnosti budiž vztah k výměškům. Nespočet psychoanalytiků zkoumal, jak toaletní trénink utváří z dětí rozličné osobnosti.

Autor je etnolog a historik kultury