Stroje na peníze
Loupežníky vystřídaly radary. Ať řidič dodržuje pravidla, ale mělo by se s ním hrát férově
Už to není Lotrando junior z Druhé loupežnické pohádky Karla Čapka, už to není mejto, kde je cestující ždímán o peníze. Dnes je to radar a více méně automatický vymáhací mechanismus. Tak mě nachytal v Hustopečích ve dvě ráno při rychlosti 62 kilometrů za hodinu – a už jsem byl o tisícovku lehčí a byl jsem rád, že mě to nestálo trestné body.
Hladinu veřejného mínění rozvlnil nedávný případ ve Varnsdorfu, kde neznámý útočník odpráskl výbušninou takovýto lotrandovský radar. Ukázalo se, že ve městě soukromá firma instalovala v dohodě s radnicí tři radary a že od loňského dubna do února radnice inkasovala 34 milionů od 107 tisíc řidičů.
Jedno je jisté, riziko nehody, a tedy i smrtelné nehody s rychlostí stoupá. V loňském roce zahynulo 218 lidí, protože jeli moc rychle. V Evropě zemře při dopravních nehodách na 24 tisíc lidí, ve Spojených státech 32 tisíc, tedy ve srovnání s počtem obyvatel mají horší výsledky. Podiví se tomu asi každý, kdo má se silniční dopravou v Americe zkušenost. Jezdí se tam pomalu, na naše poměry nesmyslně pomalu i na dálnicích. Vietnamská válka si ve svém nejkrutějším roce 1968 vyžádala 17 tisíc mrtvých. Jenže statistiky jsou ošidné – když se podíváme na poměr obětí nehod a naježděných kilometrů, křivka klesá po celou dobu až k současným dvěma tisícům na jednu miliardu najetých mil.
Důvody hněvu
V republice je registrováno pět a půl milionu osobních automobilů, celkově je pak počet motorových vozidel osm milionů. Doprava a poměry na silnicích se tedy týkají prakticky každého. Radarové měření rychlosti zásadním způsobem vstoupilo do života občanů. S obecným souhlasem se setkávají radary informační. Vidíme je stále častěji a mají pozitivní, tedy umravňující efekt. Prostě připomenou, jak rychle řidič jede. Někde mají přísnější zařízení. Ukáže rychlost a umí přečíst poznávací značku. To má značný psychologický dopad. Nenásleduje žádná pokuta, nicméně řidič ví, že ho něco nějak vzalo na vědomí. Zde mnoho důvodů k hněvu asi nebude.
Problematické jsou smlouvy se soukromníky vázané na výšku pokut. Legálnost takové vazby je diskutabilní a je předmětem sporů. Veřejnost to nese nelibě. Policie, to je stát – a jaksi jsme smířeni s tím, že nás má právo připravit o peníze. Obec, to je taky stát, podléhá ministerstvu vnitra, přestupek se odehraje na jejím území. I tady je občan smířen s polknutím hořké pilulky. Ovšem výpalné tří set korun pro soukromou firmu za každou pokutu, to je hadr před očima býka.
Můžeme se nad tím pozastavit a někdy i bavit, protože je mnoho případů, kdy soukromník takto nehorázně vydělává na nějakém úředním aktu. Zde je to ale čisté. Na lampě visí přístroj a z něho vede přímý penězovod.
Radarové pasti
Proti principu samému se rozumně namítat nedá. Rychlost je omezená ze zákona, překročení je přestupek a zvyšuje riziko nehody, tečka. Občan by ale měl mít pocit, že se s ním hraje férová hra. Už ten citovaný varnsdorfský případ budil pohoršení nejenom spojením radnice se soukromníkem, ale místem umístění.
Každý řidič zná ve svém rajonu nebezpečná místa a zažívá tu nebezpečné situace. Radary ale bývají na místech takzvaně nevinných. Každý Pražan ví, že radary jsou v tunelu, a dává si tudíž pozor. Ne vždy je to ale platné. Rychlostní limit v tunelu se mění a běda tomu, kdo si zvykne, že „tady se jezdí sedmdesát“.
Známe místa vysloveně nejasná. V jednom směru je silnice omezená dejme tomu na osmdesát, v druhém směru táž silnice vyžaduje padesát. Někde jsou zřízeny doslova radarové pasti. Každý řidič je zná, ovšem běda, když vjede do neznámého rajonu. Tam se snadno ocitne v hledáčku novodobých Lotrandů, ať už to jsou státní, nebo obecní policisté, obecní, nebo soukromé kamery.
Když si takto zanaříkáme, asi by bylo namístě navrhovat nějaké řešení. Bohužel, kdyby nějaké bylo, už by se realizovalo.
Pohled na statistiku je zdrcující. Mrtvých máme více méně jako Belgie s podobným počtem obyvatel. Ale Němců je osmkrát víc než nás a obětí nehod mají pětkrát víc než my. Jistě v tom hraje roli hustota dálniční sítě, kterou jsme si politicky znemožnili rozšiřovat, a kázeň. Není žádné řešení a každý je v tom sám za sebe.
Když jako následek povyku kolem radarů budeme obezřetnější, tím líp pro nás i pro všechny.
Někde jsou zřízeny doslova radarové pasti. Každý řidič je zná, ovšem běda, když vjede do neznámého rajonu. Tam se snadno ocitne v hledáčku novodobých Lotrandů.