Velký bratr a jeho „kyberotroci“

Každý pes musí být opatřen čipem pro případ, že by se někam zaběhl. A stejně tak každý občan ČR vlastnící počítač, notebook, tablet či mobilní telefon může být rovněž dohledán, ale většinou spíše sledován na základě údajů z těchto zařízení.

Nesporná výhoda tohoto zákona spočívá v tom, že o jeho existenci (vyjma pár zasvěcenců) v této zemi nikdo neví, a tím pádem také nikdo netrpí nutkavou potřebou jakkoliv se proti němu vymezovat. A přitom si tím necháváme ujít jedinečnou šanci, proč ještě více nenávidět Evropskou unii!

Právě ta totiž v roce 2005 rozhodla, že jednotlivé členské země musí do svého právního systému v zájmu boje proti terorismu implementovat směrnici přikazující mobilním operátorům, aby schraňovali údaje o svých klientech

pro potřeby policie či tajných služeb. Naši zákonodárci poté filigránsky „přilepili“tuto novinku na závěr padesátistránkového zákona o elektronických komunikacích, jehož si veřejnost povšimla tak maximálně s nastavením set-top boxů na digitální televizní vysílání.

Ve své podstatě jde přitom tato směrnice zcela proti duchu právního státu, neboť vychází z premisy, že člověk je tvor od přírody hříšný a chybující a dříve či později zcela jistě nějaký ten zločin spáchá. Proč si ho tedy preventivně neproklepnout. Většina lidí si ovšem nic takového absolutně nepřipouští. Počítač i telefon jsou přece v jejich soukromém vlastnictví, a pokud řádně platí svému operátorovi, jde o jejich privátní záležitost.

Agent o vás ví všechno. Ví, s kým a jak dlouho hovoříte, odkud přesně voláte, jaké internetové stránky navštěvujete, kdy se připojujete na síť atd. Nezachrání vás ani telefon na kartu, a detekovat lze dokonce i vypnutý mobilní přístroj. Progres nových technologií se v posledních letech odehrává v takové míře a rychlosti, že běžný člověk jednoduše nestíhá sledovat neustávající exploraci chrlící další a další aktualizace, postupy, změny a modifikace. Co platilo včera, je dnes pouhým archaismem.

Šmírovací zákon

Tento zákon by měl fungovat na tzv. principu subsidiarity, což teoreticky znamená, že orgány činné v trestním řízení si „data retention“(oficiální název) mohou vyžádat pouze v situaci, kdy už vyčerpaly veškeré ostatní dostupné prostředky.

Konkrétní výsledky takovýchto sledování jsou ovšem značně zamlženy, podobně jako oblast odposlechů. Zajímavé ale je, že počet žádostí o poskytnutí těchto údajů ze strany policie neustále přibývá. Co to znamená? Přibývá tedy v Česku zločinců?

Statistiky o ničem takovém rozhodně nevypovídají a rovněž neprokazují, že by „šmírovací zákon“jakkoliv přispíval ke snížení kriminality.

A jelikož čísel z rodné hroudy je v této oblasti ještě méně než pomálu, cituji alespoň zprávu z prestižního německého Institutu Maxe Plancka z roku 2012, kde se zcela explicitně konstatuje, že využití „data retention“nemá na objasněnost trestných činů žádný vliv.

Byla to Pirátská strana, jež vyzvala už v roce 2010 tehdejší vládu, aby se obrátila s návrhem na přešetření celé věci na Evropský soudní dvůr Evropské unie. To se ovšem nestalo.

Zatímco řada zemí v čele s Německem a Rakouskem tuto směrnici i pod hrozbou vysoké pokuty opakovaně odmítla přijmout, v Česku se schvalovalo a schvalovalo nebo se hrál nicneřešící „ping-pong“s Ústavním soudem.

Jak mi řekl Jakub Michálek z Pirátské strany, „shromažďování takového množství údajů je protiústavní, nedemokratické, a ještě ke všemu naprosto bezúčelné. Porušuje navíc Listinu základních práv a svobod, protože zásadním způsobem zasahuje do našeho soukromí.“Největším paradoxem v každém případě je, že to, co mělo dle představ EU původně sloužit ke zmapování pohybu potenciálních teroristů, se s obdivuhodnou pružností etablovalo jako účinný potenciální nástroj preventivního šmírování nás všech...