Tajná kniha pro aspergery

Kniha Jennifer Cook O’Tool, z níž přinášíme dnešní ukázku, nahlíží do vnímání lidí s aspergerovým syndromem a nabízí jim tipy, jak dešifrovat pravidla společenského chování

a vzájemné porozumění. A tak vznikla (tajná) kniha pravidel.

Co nás čeká

- 138 pravd, které musíš znát. Jsou napsané v bodech, takže se k nim budeš moct vracet, kdykoliv budeš chtít.

- 31 kapitol, ve kterých tyto pravdy rozebírám. Pravidla entýček (neurotypiků, NT) nám bez vysvětlení nedávají smysl, takže právě tam najdeš překlad z „entýčtiny“do „asperštiny“.

- Lepítka jsou krátké a stručné tipy, které nepotřebují více vysvětlování, ale určitě se na ně nesmí zapomínat.

- Praktická cvičení představují šest komiksových příběhů, na které se podíváme očima detektiva.

- Zapíchni do toho vidličku neboli balíček, který ti (hrdému, připravenému a skvělému člověku) dávám na cestu do světa entýček.

Každé z těchto skrytých či tajných pravidel je něco, co mi tenkrát, když jsem byla mladší, bohužel nikdo nevysvětlil. Předávám je teď vlastním dětem a jsem moc ráda, že se o ně mohu podělit i s tebou. Neslibuji ti ráj na zemi. Může se stát, že si budeš myslet, že nějaké pravidlo dokonale ovládáš, ale pak se pár věcí změní a budeš zase úplně mimo. To je normální. To se stává i entýčkům, no vážně. Některá pravidla se ti budou zdát jednoduchá. Jiná nikoliv. Listuj si touto knihou, nespěchej a odpouštěj si, když se ti něco nepovede. Všichni děláme chyby. Jestli toužíš po dokonalosti, tahle kniha ti k ní nepomůže. Najdeš v ní ale hodně upřímných rad. A hodně trapasů, mých vlastních trapasů.

Asperlogika

Asi už ti někdo řekl, že my aspíci vnímáme svět černobíle. To není myšleno doslova jako v černobílé televizi, ale tak, že jsou pro nás věci buď nahoře, nebo dole, buď uvnitř, nebo venku, buď plné, nebo prázdné, ale nic mezi. Lidi ovšem nelze takhle jednoduše rozškatulkovat. Ani jejich vztahy. Když někdo někomu ublíží (ať již omylem, nebo naschvál), měl by to napravit, jinak spolu dotyční už nebudou dobře vycházet. V černobílém světě stojí na jedné straně vítěz a na druhé poražený. Proto je pro mnohé aspíky velmi těžké vyslovit omluvu. Nikdo přece nechce být poraženým. Je to tak? To se ale mýlíme. Omluva neznamená uznání prohry, ale skutečnost, že si vzájemného vztahu cením víc než vlastního ega.

Jak se omluvit?

Aby tvá omluva měla smysl, musíš pochopit, co se stalo a proč se omlouváš. Jinými slovy musíš pochopit úhel pohledu druhého (ačkoliv s ním nemusíš ve všem souhlasit). No. Počkat. Tomu chápání pocitů druhého, neříká se tomu náhodou empatie? Přesně tak. Jenže v tom je právě pro aspíky háček! My totiž máme problém se čtením řeči těla a tónu hlasu, takže často ani nepoznáme, že jsme udělali něco špatně. Je pak těžké nést odpovědnost za chybu, o které ani nevíme, nebo v takovém případě žádat o odpuštění. Jestli si myslíš, že je na tebe někdo naštvaný, ale nevíš proč, zeptej se ho. Možná tě jeho odpověď poleká, nebo s ní nebudeš souhlasit. Ale nevědět (nebo dělat, že nevíš), proč se druhý cítí ublíženě, není řešením. Naopak – zaděláváš si tím na ještě větší problémy. To platí i o strachu z omluvy nebo o přílišné hrdosti, která ti v omluvě brání. Neboj se promluvit si s tím člověkem.

Zasmát se sám sobě

Aspíkům se často říká, aby se odvázali. Aby nebrali život tak vážně. Jenže když ti tohle řeknou třeba už po tisící (hlavně v momentech, kdy něco pořádně zpackáš), nemáš vůbec náladu dát si odstup a podívat se na věc z cizí perspektivy. Stydící se nebo naštvaný člověk, kterému se ostatní smějí, většinou nevidí a ani nechce vidět vtipnost dané situace. Ale jestli to dokážeš a odpoutáš se od momentálních nepříjemných pocitů, možná se také zasměješ a bude ti hned líp.

Jako aspík tě ještě musím před něčím varovat. Když ti někdo ubližuje, nedělej si legraci z vlastní bolesti jen proto, aby byla snesitelnější. A ani jindy se nezesměšňuj. To je hloupost. Podvádíš se tím a nefunguje to. Známý herec Alan Alda řekl, že se máš „smát sobě, ale nikdy o sobě nemáš pochybovat“. Vztahy, které ti budou ve společnosti entýček užitečné a příjemné (s učiteli, kamarády, rodinou atd.), jsou založeny na vzájemném respektu. Jestli ze sebe uděláš třídního šaška, kterému se všichni neustále smějí, moc respektu si nezískáš. Nezapomeň: Ty nejsi legrační, legrační jsou situace, do kterých se dostáváš. Víš, všimla jsem si jedné zvláštní věci. Když někdo usedavě pláče, může se pak začít smát. Naopak když se někdo hodně směje, vytrysknou mu občas slzy. A někdy mohou být okolnosti tak smutné, že se lidé z nervozity v naprosto nevhodný moment rozesmějí. Vypadá to tedy, že smích a pláč spolu úzce souvisejí. Představ si, že svět není plný křišťálově čirých zrcadel, která odráží jen tvé nejvážnější já. Je tu spousta takových prohnutých, které tě ukazují jinak – legračněji. Zkus se na sebe podívat zvenčí. Nebylo něco legračního na tvém chování? Zkus odpovědět upřímně. Ukaž svému okolí, že i my aspíci se nebojíme občas něco zpackat. Nejsme namyšlení a nechceme nikomu dokázat, že jsme lepší než on. Víme ale také, že nejsme o nic horší. Víme, že z nás naše chyby nedělají nuly, ale že chybovat je lidské. A někdy i docela vtipné. Takže buďme sami sebou. Buďme jako ostatní. Buďme sví. A nepřestávejme se smát.

Redakčně kráceno a upraveno